Všechna ta krása a zabíjení

8/10. V případě All the Beauty and the Bloodshed asi nejvíce září závěrečných 15-20 minut. Může to být pomalý a v některých bodech poněkud nevyrovnaný dokument, ale staví se do některých fenomenálních a emocionálně náročných závěrečných scén. Zbytek dokumentu má stále tendenci zasáhnout mnohem častěji, než vynechat, ale měl jsem pocit, že mohl být trochu příliš dlouhý, a přestože respektuji volbu nespojit jeho dva primární příběhy explicitněji, část čekal jsem, že se v určitém bodě srazí příměji. Přesto nechat něco z toho na divákovi mi přišlo jako záměrná volba a já to mohu respektovat. Dokument sleduje Nan Goldinovou, přičemž film vypráví její životní příběh od 50. do 90. let a podrobně popisuje její aktivismus proti rodině Sacklerových a jejich roli v epidemii opioidů v 10. letech 20. století. To druhé by mohlo být zajímavější narativně, ale to první má zajímavější prezentaci, protože Goldin je dokonalá umělkyně/fotografka a dokument často spoléhá na to, že její práce slouží jako vizuální. Je to těžký a často smutný dokument, pojednávající o duševních chorobách, závislostech, korupci, cenzuře, krizi AIDS, diskriminaci a domácím násilí. Ve výsledku to může být pro některé diváky nepříjemné, ale myslím si, že nejlepší bylo netahat pěstmi (pokud lidé vědí, na čem jsou, než se rozhodnou to sledovat). Je to velmi silný dokument, o kterém si myslím, že se mě bude držet. Není to dokonalé, ale má několik úžasných sekvencí, které byly velmi úderné a dojemné. (08.11.2023)

All the Beauty and the Bloodshed od Laury Poitras mě včera večer v Benátkách natolik uzemnil a rozbil, že jsem si pak musela v jednu ráno dát dva drinky a rozjímat na schodech u kasina. Deprese, sebevraždy, kauza OxyContin a vykořisťování nemocných farmaceutickou firmou Sackler. Umělkyně a aktivistka Nan Goldin provází osobním příběhem o bolesti ze ztráty sestry, která trpěla těžkými depresemi a ze zoufalosti dobrovolně ukončila svůj život. Toxická rodina, toxická společnost. A taky nonkonformní ženy a život v sedmdesátkách. Bylo v tom hodně bolesti a smutku, ale zároveň silná naděje pro nás všechny, kteří bojujeme. Velké WOW a zásah přímo do srdce. Děkuju. Moc. ❤️‍🩹💯 (03.09.2022)

Som pomerne prekvapený, s ako kvalitným dokumentom som sa tu stretol. V zásade tu ide o doslova "vyliatie si duše" uznávanej umelkyne divákovi, ktorý bude vidieť jej najintímnejšiu spoveď, jej myšlienky, pocity a názory s dôrazom na jej rodinné peripetie a osobný život v kombinácii s jej tvorbou a bojom proti farmaceutickým spoločnostiam. Je to zmeska informácií, ktorá vám prinesie hutný jednotliaty snímok a pri ktorom sa dozviete aj čo to o opioidovej kríze v USA. Ozaj zvláštno zaujímavý a unikátny príbeh. 75 % (23.01.2024)

Dokument o aktivistce Nan Goldin, jejím životě a přátelství, zejména pak o jejím boji proti rodině Sacklerových a jejich návykového léku OxyContin způsobujícím deprese a úmrtí, a to vlivem protestů proti galeriím přijímajícím spozorské dary Sacklerů. A také bojovala za záchranu nemocných AIDS....Po usilovných protestech dobrovolníků bylo jméno Sacklerových z předních galerií odstraněno....Ale proč film takového druhu zvítězil v hlavní soutěži Benátek, je mi záhadou. (06.03.2023)

Přes plynulou vypravěčskou naraci velmi rozkolísané, tomu dojmu se při sledování těžko vyhnout - viz přesný koment TOMEK17. Dodal bych jen, že když odhlédneme od toho, že Goldin je - samozřejmě - nepřijatelná pro všechny konzervativní pokrytce, najdeme v dokumentu zajímavou ambivalentní tematizaci viktimizace a marginalizace vs empowermentu. Feministky generace Goldin často narážejí na to, co sama ve dvou bodech formuluje: 1) "říkali, že jsme marginalizovaní, ale pro nás byli marginalizovaní oni" 2) pirátské využívání - tedy ne vždy podrývání - struktur patriarchální společnosti pro vlastní situační užitek, když mluví o tom, že si taxi jízdu zaplatila sexuální protislužbou atp. (Viz debata o akademickém prostředí a o "svobodě svádět" etc., jak to popisují některé starší feministky, v kontrastu k současnému silnějšímu důrazu na úplné zamezení mocensky nerovným vztahů.) Podobně jako v případě závislostí, kdy Goldin otevřeně hovoří o tom, že žila v subkultuře prosáklé návykovými látkami, a nehraje si na absolutně čistou oběť, je tenhle realistický přístup myslím potřeba ocenit, ačkoli pochopit, kam je ambivalence vychýlena a že se tu a tam potenciálně - ale zas ne nijak zběsile - střílí "do vlastních řad", chce samozřejmě trochu vzdělání. Velmi pozoruhodný je i vztah k vlastní rodině: problematická láska k lidem, které dokáže vnímat spíš jako společností dotlačené k tomu, co udělali, jakkoli to pro ni znamená (na základě solidních a hrozivých argumentů), že de facto zabili její sestru... Tím vším je dokument náročný, leč také kvalitní. Ambivalence pak vrcholí v dojemném, silném závěru: oběti (a já s nimi) se spokojeně dojímají nad tím, že prohrály, ale ne na celé čáře, a s trochou štěstí a tvrdé práce budou moci prohru proti neporazitelným a nyní i oficiálně nedotknutelným krůček po krůčku umenšovat dále. Je to smutný, velmi sofistikovaně krutý dokument oné situace a naší společnosti jako celku. 100 minut jsem byl skoro otrávený, ale od té 100. minuty až do teď si to stále více uvědomuju.. (28.11.2023)