Kamenná svatba

Čelní představitelé nové „povodňové“ generace v rumunském filmu 70. let uspěli a zaujali (a to celosvětově) tímto podmanivým povídkovým projektem, ztvárňujícím příběhy podle spisovatele Iona Agârbiceanua, odehrávající se před několika desetiletími v hornické oblasti, proslavené těžbou zlata. Ač je pro obě části prvního filmu typická krásná vizuální stránka i minimalistický, úsporný charakter (co se týče děje, množství slov i jednotné atmosféry), příběhem a stylovým pojetím se mírně liší a společně vytvářejí zvláštní, příjemný kontrast. První, lyričtější povídka Mircei Veroiu s názvem Fefeleaga je ve výsledku truchlivou baladou, plynoucí v souvislém tichém, málomluvném tónu a poklidném, zastřeném i snovém tempu. Kromě pravidelných zvuků z dolu, v němž pracuje zchudlá matka, prodávající různé věci, aby našetřila na svatební šaty své nemocné dceři (místo k oltáři ji však nakonec doprovázejí do ticha smrti), zde zaznívají podmanivé, naléhavé písně zpěváka Dorina Liviu Zaharii (jenž se sám na okamžik objevuje ve druhé části) a v melancholické náladě v podstatě příběh komentují a dále poetizují. Od tragické osudovosti první povídky se druhá část Na svatbě, jíž měl na starosti Dan Piţa, odlišuje jistou nadějí, i momentem osvobození, jenž je však zaplacen obětí na druhém konci příběhu. V dynamičtější, hovornější i zvučnější podobě je rozehrána situace na svatební hostině, plná svádivých pohledů, přetvářky a falše, do níž se zaplétají muzikant a dezertér, tvořící hudební doprovod slavnosti. Nevěsta se nechá zlákat možností a od vynuceného svazku s nevzhledným, bohatým sedlákem spolu s muzikantem utíká, zatímco druhý mladík je v hněvu svatebčanů v zahradě ubit k smrti. (03.01.2013)

Společný filmů projekt od generace nových nastupujících filmařů, Mircea Veroiu a Dana Pita. Kamenná svatba je prvním ze snímků, který dále volně pokračuje snímky z prostředí hor a těžby zlata. Příběh filmu je rozdělen na dvě části. V té první sledujeme život matky a dcery, jež žijí v horách. Jejich jedinou činností a zároveň obživou je těžba zlata. Jsou smířeni se svým těžkým osudem, ke kterému také přispívá fakt, že jsou odkázáni sami na sebe, jelikož jim umřel otec a manžel v jedné osobě. Celou bídnou situaci podtrhuje pronikavý hlas zpěváka, který si ve filmu sám zahrál a to ve druhé části snímku. Ona druhá část se zaměřuje na vesnickou svatbu a na všechno, co se svatby týká. Svatební průvod, hostinu i taneční zábavu, která skončí poněkud nešťastně. Snímek vyniká věrným zachycením vesnických zvyků, tak i obyčejným, ale nelehkým životem v horách. (13.06.2018)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)

Veroiova první povídka je sice drsná, vizuálně krásně natočená ve viditelně komponovaných záběrech-obrazech, ale taky nudná a s předvídatelným dějem. Pitova druhá je ale výborná, živá, dynamická a překvapivá (tím vším tak kontrastuje s tou první), vesnické drama s hudbou a tancem se podobá slovenským (některé motivy připomínají první povídku Zbehovia z Jakubiskova Zbehovia a pútnici) nebo jugoslávským filmům. (25.06.2008)

V kontextu balkánské kinematografie je Kamenná svatba (a její volné pokračování Zlato v horách) mimořádným filmem, který nemá obdoby zejména co se týče zvolené formy. Poetický minimalismus zasahuje jak do stylu, tak do vyprávění filmu. Netypicky rozvolněná fabule se sporadickými dialogy dává větší prostor obrazovému vyprávění a také výraznému zpěvu, který opětovně komentuje dění. Prostředí rumunské vesničky zastrčené kdesi ve skalnatých horách vyniká svojí nehostinností a naprostou odříznutostí od civilizace. V Kamenné svatbě ale nesledujeme sociálně uvědomělý portrét chudé oblasti; mnohem více jde o pečlivou konstrukci téměř apokalyptického, uzavřeného mikrosvěta, který vykazuje jistou podobnost s Turínským koněm Bély Tarra. Právě bílý kůň je také jedním ze spojujících prvků dvou povídek v Kamenné svatbě, dalšími jsou různá místa nebo předměty. Lidé a jednotlivé postavy zde naopak nepředstavují kontinuum, neustále se mění a my ani nemáme čas se s nimi sžít a fixovat se na ně. (19.01.2013)