Už v dětství mi můj děda pouštěl písničky a scénky Voskovce a Wericha, na videu němé grotesky (nejvíc se mi líbil Frigo na mašině) a taky mi dal první audiokazetu Járy Cimrmana. K tomuhle stylu humoru později přibyl Červený trpaslík, Monty Pythoni, MASH, Black Books. Aktuálně pak Big Bang Theory a HIMYM. Co naopak nemusím jsou stupidní teenagerské komedie, buranský a primitivní humor (na rozdíl od prostého). Ze současné produkce komedií si ale vybírám jen těžko, líbí se mi filmy Kevina Smithe, Nicka Parka, irský černý humor Iana Fitzgibbona nebo stand-up show Dylana Morana a Billa Baileyho. Jinak mám docela rád klasické americké komedie 30.-40. let, třeba z dílny Franka Capry.


A GROTESKY! Sleduju je jak na starých dědových videokazetách, tak třeba na YouTube a snažím se je identifikovat ze sestříhaných a přejmenovaných verzí. Miluju všechny ty nesmyslné a absurdní gagy, bláznivé honičky, naivní a přitom ohromně vynalézavé triky, všechny ty krásně nepravděpodobné a komické situace. Svět grotesky to je krásný svět sám pro sebe, svět neomezených možností, kde se může stát cokoli, v němž ale vždycky všechno dobře dopadne, dobro zvítězí nad zlem, nikomu se nic vážného nestane, odnese to vždycky jen pár rekvizit. Ze všech komiků, někdy klaunů nebo akrobatů a jindy zase smutných rytířů a tuláků, mám nejraději Bustera Keatona. Skvělí jsou ale i Laurel a Hardy, Harold Lloyd, Fatty Arbuckle, Lupino Lane, Billy Bevan, nebo Charley Chase. Nejkrásnější je Madeline Hurlocková.


Mám takovou teorii, že nejvděčnějším filmem ke koukání je muzikál. Z filmů, které mám rád, jsem muzikály viděl asi nejvíckrát. Už od dětství miluju Calamity Jane s Doris Dayovou, dál pak My Fair Lady, Čaroděje ze země Oz, Pomádu, Starce na chmelu, hodně divný Kouř a především nejdivnější muzikál všech dob - Rocky Horror Picture Show!

Nemám nic proti westernům (nejlíp od Sergia Leoneho), můžu kvalitní béčka (filmy Eda Wooda, Braindead a Bad Taste Petera Jacksona), akční klasiky (od Arnolda a Ramba, přes Johna Woo a Dannyho parťáky až po krváky ve stylu Tarantina). Mám zvláštní slabost pro filmy a seriály z americké highschool (Pomáda, Americké grafiti, Báječná léta, Šprti a machři).

Jako hrdina mi byl vždycky sympatický Don Quijote a Ďábel, ale ne ten hororový, spíš Al Pacino nebo Bulgakovův Woland (Ďáblův advokát, Constantine, Angel Heart). Jinak se dívám hlavně na všelijaké evropské filmy, na Hollywoodskou komerci spíš jen oddechově. Nejradši mám asi balkánskou produkci, ať už rumunskou (California Dreamin' nebo Ostatek je mlčení) nebo jugoslávskou (Kdo to tam zpívá, Země nikoho, filmy Emira Kusturici a Aleksandara Petroviće). Je mi blízká celá střední Evropa - takže i maďarské a polské filmy. Chladným mě nechávají severské filmy (s výjimkou Aki Kaurismäkiho) stejně jako většina španělských a italských. Oblíbil jsem si taky irské filmy (od LFŠ, která jim byla věnována) se stálým repertoárem herců a hrubým irským přízvukem (Commitments, Byl jsem dole, filmy Neila Jordana aj.), sovětské umělecké válečné Jeřábi táhnou a Baladu o vojákovi i populární komedie s товарищем Шурикем, z Francie novou vlnu (za všechny alespoň U konce s dechem, Nikdo mě nemá rád, Cléo od 5 do 7) a filmy 30. let s Jeanem Gabinem. Z africké kinematografie mě nadchl africký Dionýsos a rebel Djibril Diop Mambéty, z Asie poetické íránské filmy Majida Majidiho a módní vlna filmů Park Chan-wooka. Z domácí tvorby jsou to hlavně 60. léta. A snad ještě víc jsem propadl kouzlu slovenských filmů 60. a 70. let, nejvíc Juraji Jakubiskovi a Elo Havettovi.