Režie:
Woody AllenScénář:
Woody AllenKamera:
Vittorio StoraroHrají:
Lou de Laâge, Niels Schneider, Melvil Poupaud, Valérie Lemercier, Yannick Choirat, William Nadylam, Elsa Zylberstein, Arnaud Viard, Jeanne Bournaud (více)Obsahy(2)
Fanny a Jean působní jako naprosto dokonalý pár. Mají vše, o čem ostatní sní. V profesním životě jsou spokojení, žijí v nádherném bytě v krásné pařížské čtvrti a zdá se, že jsou do sebe zamilovaní stejně, jako když se poprvé setkali. Vše ale změní jedno náhodné setkání. Když Fanny potká Alaina, svého bývalého kamaráda ze střední, bezděčně propadá jeho neodolatelnému šarmu. Její pocit štěstí a poklidu v idylickém manželství dostává trhliny. A s každou další schůzkou jsou si s Alainem bližší a bližší… (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (65)
Je to skvělé, když dva veteráni (Allen a Storaro) natočí film, který sice motivicky vychází ze starších mistrových děl (Zločiny a poklesky, Tajemná vražda na Manhattanu, Match Point- Hra osudu), ale zase v něm zkoušejí formálně experimentovat (pohyblivá kamera, dlouhé záběry). Užil jsem si to báječně a znovu musím zopakovat: na co budu chodit do kina, až to tihle moji oblíbení tvůrci 80+ zabalí? Na Nolana? Ale, prosím vás... ()
"Paní Fourier je teď bohužel na obědě. Prý bude pryč celé odpoledne." Ok, je to francouzský film. Pokud se mi ho budete snažit obhájit, tak to prosím dělejte jazykem, kterým obhajujete filmy Erica Rohmera, u kterého také nechápu jak se něco po všech stránkách tak nekompetentního může těšit oblibě. Na tom jak vypadají poslední filmy Woodyho Allena, Romana Polanskiho, Pedro Almódovara či třeba Andrzeje Wajdy bychom mohli konečně vybudovat nějaký argument pro stavbu nějakého režisérského starobince, kde by si tihle zasloužilí umělci mohli realizovat sami před sebou, protože sami sobě stejně asi nejlépe rozumí, jinak jsou úplně už odpojení ze světa. Roli Pihrta by tam asi plnil ten Polanski. ()
Dvanáct let to je, co jsem viděl poslední film Woodyho Allena. A vlastně jsem jich ani neviděl moc - jen šest (nejnovější byl Match Point). Na tomto posledním (prý doslova posledním) allenově filmu mě zaujalo hodnocení v červených číslech na ČSFD, francoužština a z fotografií svěže vypadající hlavní hrdinka. Podíval jsem se na to bez detailnějšího čtení komentářů, recenzí a nejsem sklamán. V první části mě bavila ekvilibristicky-allenovsko povrchní společenská konverzace, uprostřed až sympatický cynizmus a chladnokrevný děj, který plynul podle "plánu", na konci nečekaně bizarní rozuzlení (přiznávám, název filmu se dá vyložit různě, já ho pochopil jinak a čekal jiný a možná cyničtější "happy end"). Když to shrnu, tak: 1) Příjemně přirozeně vypadající herecké výkony - až tak , že mi trochu vadila francouzština, neboť jsem musel sledovat i titulky a ne pouze tváře, 2) výborná režie a kamera, 3) naprosto dokonale padnoucí hudba. ■ Maximum nedávám, protože jsem ho nedal Purpurové růži z Káhiry, tak nemohu ani tomuto. ■ P.S. SPOILER !!! Čekal jsem, že vše projde a na konci bude hlavní hrdinka se svým manželem spokojeně žít dál, doslova "zasažena" masou životního štěstí. ()
Je to v Paříži, ale ani zdaleka to není Půlnoc v Paříži... Což vlastně ani tolik nevadí (pokud se postupně naladíte na trochu absurdní vlnu celého filmu - proč je to v thrillerovém žánru tedy netuším), protože to má pár vtipných momentů, nakonec úsměvnou "osudovou" pointu, vždycky parádní francouzštinu a v hlavní roli excelující a okouzlující Lou de Laâge... Jsou to slušné tři oriony, rozhodně jsem v rámci letošního Festivalu francouzského filmu viděl i lepší kousky, ale tohle je velmi příjemná jednohubka, na kterou stojí za to do kina pro příjemný filmový zážitek zajít... ()
Majster sa lúči. Zas vycibrenými dialógmi, vzťahovými eskapádami, fenoménom nevery aj náhody a to všetko s nádychom typického humoru. Nejde o dokonalosť typu Match Point, ale stále cítiť z toho Woodyho v každej molekule. Bude kinematografii ako takej veľmi chýbať, no nikto ho už nezmaže. Veľmi dôstojná rozlúčka. ()
Reklama