Písečná žena

Už když jsem četl knihu, liboval jsem si nad japonským uměním udělat z v podstatě banální (obrazně řečeno, samozřejmě) zápletky syrový psychologický horror. Také mi přišlo, že ta kniha prostě nejde zfilmovat, protože jsem si určité věci z ní nedokázal předsavit převedené na plátno. Japonci opět překvapili. Ono to jde a ve stejně skvělé formě jako kniha. Ono není proč Písečnou ženu srovnávat s Onibabou, ale přece jen.... oba filmy jsou výrazně minimalistické (co je velké plus), černobílé, mají skvělou hudbu a samozřejmě se vyznačují oním uměním udělat horror prakticky z ničeho. Písečná žena skvěle pracuje s postavami a představitelé dvou hlavních postav podávají vynikající výkon. Ani mi nepřišlo, že to má dvě a půl hodiny. Skutečně zážitek. (06.11.2012)

Mysteriózne ladené Teshigaharaove snímky sú presne tou chuťou relatívne exotického Japonska, ktorá je ešte zrozumiteľná pre európskeho diváka. Piesočná žena ponúka viacero výkladov a ja si samozrejme myslím, že všetky sú správne. Veľmi sugestívna Piesočná žena nám vyvoláva také sucho v ústach, ako pobyt na Sahare a vznikajúci vzťah nedobrovoľných väzniteľov a pokusy o útek sa starajú o rytmus filmu. Či jamu uprostred pustatiny budete chápať ako manželské "väzenie", nepríjemnú prácu v nej za jedlo a vodu ako obraz života človeka "hmyzu" v kapitalistickej spoločnosti, piesok ako symbol času, nebudete mať pocit nečitateľnej artovej nudy, režisérove podobenstvá sú vymyslené dostatočne chytro a zároveň zrozumiteľne. Možno by mi pôvodná verzia stačila, mám pocit, že je v nej bude povedané všetko, tá predĺžená občas trochu prešľapuje na mieste. (14.03.2014)

Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj. (25.03.2011)

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

Piesočná žena sa radí ku kafkovsky ladeným filmom. Čo značí príbeh človeka, ktorý sa dostane do bezvýchodiskovej situácie a v tejto neistote a stiesnenosti žije a prežíva. Piesočná žena je poeticky koncipovaný film v ktorom vynikajú detailné zábery na piesok, hmyz, vodu a ľudské telá dvoch hlavných protagonistov uväznených v jame a nútených odhrabávať piesok aby mohli prežiť. Potom tu máme ešte ďalší - hlbší aspekt príbehu. Čo je vlastne tá jama? Čo predstavuje a prečo tam žije žena, odsúdená robiť túto nekonečnú prácu? Film je existenciálnou výpoveďou o ľuďoch súdobej spoločnosti žijúcich v neustále zhone a posadnutý zháňaním určitého uznania - nech je akokoľvek drobné (hlavný hrdina chce objaviť nový hmyzí druh a tak sa dostať do encyklopédie). V jame sa nachádza pokoj, jednotvárnosť ale zároveň aj krása a impulzívna vášeň. Teshigahara vytvoril veľmi pôsobivé dielo hlavne po formálnej stránke. Tá roztiahla jednoduchý príbeh do skoro dva a pol hodinovej dĺžky a priblížila nám tak hľadanie samého seba na pozadí vymyslenej , surrealistickej situácie, v ktorej sa nachádza viacej realizmu ako sa môže na prvý pohľad zdať. (17.04.2012)