Chuť zeleného čaje v misce rýže

Manželství, obzvláště to dohodnutné, je křehká věc. Ozu krásně demonstruje pozitiva i negativa takového svazku. Zároveň v postavě neteře zosobňuje boj s tradicemi, který je ale stejně zarputilý jako snaha starší generace zachovat je.  Ozu pohlíží na ústřední trio chápavě a jejich chování připomíná spíš umanuté děti, které občas doma lžou, aby se vyhnuli potrestání, ale ve skutečnosti v hloubi duše nechtějí své okolí zklamat. Jak je ve snímcích režiséra zvykem, nechybí humor i intimní atmosféra japonských příbytků. Přesto se tentokrát dočkáme i scén ze strýcova zaměstnání, letiště, pačinkové herny nebo závodiště. Krásný film a povznášející zážitek, pokud máte rádi Ozuovu poetiku. Sledováno za konzumace zeleného čaje (bez rýže). (07.01.2023)

Můj třetí Ozu a musím říci, že po "Příběhu z Tokia" a "Sklizni obilí" jsem nevěřil, že koukám na film od stejného režiséra. "Chuť zeleného čaje" je natočena naprosto odlišným stylem, dokonce jsou zde pohyby kamery a celé to působí akčněji a odlehčeněji. Nedivím se, že tento snímek tu stále nemá popisek, protože zde žádný děj vlastně ani není... (24.01.2021)

Na Ozuho atypicky akčné a dynamické. Odpútal sa od svojich typických zorných podhľadov z pozície sediaceho dieťaťa a dáva do pozornosti komplikovaný vzťah dlhoročného manželstva, ktorý si potrebuje určité veci vyjasniť a prediskutovať. Naruseho poetickejší pohľad na túto tému mi ale prišiel kúzelnejší a viac implikujúcejší ono povestné ázijské čaro. A trošku ma mrzí, že napriek tomu, že Šin Saburi dáva s ľahkosťou zabudnúť na Čišú Rjúho (a ktorý pôsobí mimoriadne prirodzene) nemá vytvorené to abstraktné pole, ktorým Ozu koordinuje svoje vrcholné diela. Oplatí sa vidieť, niektoré humornejšie pasáže dokážu ladiť s tými dramatickými, ale vo výsledku sa mi nedostavilo "to", s čím som pred projekciou dúfal. (19.03.2016)

Jak naložit s vlastním životem, který nám předepsal kdosi jiný, zvláště pak manželská smlouva? Chuť zeleného čaje v misce rýže není mdlá nebo melancholická ani jitřivá či vzrušující. Je silná tím, čím slabost dokáže postihnout celý svět, když se skloní a ucítí trpkost i sladkost přijatého břemene… Tento snímek nesvědčí ani o lásce ani o sebezapření, ale o cestě. O takové pěšině, která se z houštin a mokřin jediná smysluplná vynořila. (26.01.2019)

„Všechna manželství jsou stejná.“ Když už jsem si myslel, že mě Ozu nemůže s ničím překvapit (všechny jeho filmy jsou totiž o problémech se svatbou), shlédl jsem tento film a byl jsem překvapen. Zpočátku se totiž odvíjí jako typický Ozu – mladá dívka řeší svatbu, ale pak se děj stočí na její tetu a strýce a řeší se problém soužití ženy, která chce od života víc zábavy s mužem, který je skromný a tichý. Výsledek je typicky Ozuovský, takže mi zůstal příjemný úsměv na rtu. Zpracování je klidné, kamera statická, nicméně obrazová kompozice je osvěžující svou harmonií a prostotou. (17.08.2021)