Tanga, Gardelův exil

Svůj druhý celovečerní hraný film natočil "Pino" Solanas děvet let poté, co musel sám odejít kvůli politické situaci v Argentině do pařížského exilu a je tak pravděpodobné, že zde zhmotnil pocity, které jím v těchto časech lomcovaly. Solanas totiž neobvyklým způsobem tvoří jakýsi atmosférický obraz (spíše než klasický příběh) malé komunity argentinských umělců v Paříži. Ti se zde se svým ryze argentinským uměním tanga velice těžce prosazují a setkávají se s nepochopením, což je doslovně předvedeno ve scéně, kdy kritici po zhlédnutí pracně nastudovaného představení vyslovují věty jako "...bylo to hezké, ale nerozuměl jsem tomu." - čemuž nerozumí zase umělci, protože tango přece mluví ke všem bez rozdílu. Hlavním důvodem melancholie, jíž je prostoupen celý film (včetně kamery, zachycující potemnělé pařížské exteriéry) ovšem není umělecký neúspěch, ale nepřekonatelný stesk po rodné zemi. Tam ale v důsledku vládnoucího režimu není návratu, a když už se přece jakási naděje na změnu objevuje, nejstarší z mužů ví, že i doma, kde bude najednou všechno jinak, nebude adaptace jednoduchá. Solanasův film vyniká ve skvěle inscenovaných tanečně-divadelních scénách v doprovodu výtečné hudby klasika Astora Piazzolly, přirozených hereckých výkonech a překvapivě hladce zde zapadají i čistě muzikálové vložky, které do určité míry komentují a předjímají děj jednotlivých kapitol. (28.04.2014)