Herečka Marina Vlady okouzlila Francii ve věku, kdy sotva odrostla dětským střevíčkům, vzápětí zamířila k mezinárodní slávě a ve dvaceti letech měla za sebou velké a hlavní role již ve více než dvaceti filmech. Ve světě filmu brzy zastínila své tři starší sestry a zhruba do poloviny šedesátých let patřila k největším hvězdám francouzské kinematografie, veřejnosti je dodnes známá také jako bývalá manželka herce Roberta Hosseina a sovětského zpěváka Vladimira Vysockého.
Marina Vlady se narodila jako Marina Catherine de Poliakoff-Baidarov ve francouzském městě Clichy, jejím otcem byl operní pěvec Vladimir Poliakoff-Baidarov, matka Militza Envald působila jako tanečnice. Otec odešel z Ruska po bolševické revoluci v roce 1917 a nové zázemí našel ve Francii, s manželkou Militzou se seznámil v Bělehradě. Marina byla nejmladší z jejich čtyř dcer, které se všechny prosadily ve filmu – byly to Olga Varen (1928-2009), Odile Versois (1930-1980) a Hélène Vallier (1932-1988). Po matčině vzoru se Marina původně věnovala tanci a měla se stát slavnou primabalerínou, tančila na jevišti pařížské Opery a také dabovala dětské herce v zahraničních filmech. Stejně jako její starší sestry však již jako dítě jevila herecké nadání, což jí ještě v dětském věku předurčilo další cestu.
Před filmovou kamerou stála poprvé v rámci dramatu LETNÍ BOUŘKA (Orage ďété, 1949), kde hrála menší roli po boku starších sester Odile a Olgy. Slovanský půvab mladé dívky vzápětí oslovil italské filmaře, díky nimž začala Marina Vlady točit v Itálii, počátkem padesátých let přijaly všechny čtyři sestry pseudonym začínající písmenem V (jako victoire – vítězství). Se sestrou Olgou hrála Marina například po boku Marcella Mastroianniho v italském filmu DNY LÁSKY (Giorni ďamore, 1954), skutečnou slávu jí ale přinesl až Cayattův zajímavě pojatý film PŘED POTOPOU (Avant le déluge, 1954), který zabodoval i v mezinárodním měřítku. Tento film vynesl Marině Vlady prestižní cenu pro nadějné mladé herečky Prix Suzanne Bianchetti (1954).
Jediným snímkem, kde se setkaly všechny čtyři sestry, bylo kriminální drama SOPHIE A ZLOČIN (Sophie et le crime, 1955), které však nemělo takový úspěch jako jeho literární předloha. Svou hvězdnou pozici v mezinárodním měřítku utvrdila Marina Vlady koprodukčním filmem PLAVÁ ČARODĚJNICE (La sorcière, 1955). V prosinci 1955 se sedmnáctiletá Marina Vlady provdala za herce a režiséra Roberta Hosseina (*1927), který jí poskytl hereckou průpravou potřebnou pro divadelní jeviště a natočil s ní také další úspěšné filmy. Jejich manželství pochopitelně vyneslo značnou pozornost filmu DAREBÁCI KONČÍ V PEKLE (Les salauds vont en enfer, 1955), který byl Hosseinovým režijním debutem a spolu s Marinou zde také hráli. Z jejich další spolupráce připomeňme psychologický thriller TY JEDOVATČE (Toi, le venin, 1958), v němž Robert Hossein (opět jako režisér) využil fyzické podoby své manželky a její sestry Odile Versois v rolích k nerozeznání podobných sester.
S Robertem Hosseinem točila Marina Vlady také v Československu a ústřední pár vytvořili v dramatu V PROUDECH (La liberté surveillée, 1957). Z manželství s Hosseinem se narodili dva synové – Igor (*1956) a Pierre (*1959), v roce 1959 se ale rozvedli. Jejím druhým manželem se pak v roce 1963 stal bývalý válečný letec Jean-Claude Brouillet (*1925), s nímž měla třetího syna Vladimira (*1964). Mezitím znovu excelovala na filmovém plátně, u nás je známá především titulní rolí v historicko-dobrodružné romanci KNĚŽNA DE CLÈVES (La princesse de Clèves, 1960), úspěch jí pak přinesl italský film VČELÍ KRÁLOVNA (Ľape regina, 1963), za nějž byla oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Cannes a získala i nominaci na Zlatý glóbus v USA. V žánru historické romance pro ni dalším celoevropským triumfem mohla být postava legendární markýzy Angeliky, tuto roli však odmítla, mimo jiné proto, že by to pro ni znamenalo setkání s bývalým manželem Robertem Hosseinem.
Širokou škálu charakterů převážně romantických žen rozšířila i o komediální žánr, spolupracovala také se slavnými tvůrci nové vlny – například s J. L. Godardem natočila film DVĚ NEBO TŘI VĚCI, CO O NÍ VÍM (2 ou 3 choses que je sais ďelle, 1967). Osobně ráda vzpomíná na film FALSTAFF (1966) v režii Orsona Wellese. Ve filmu i televizi ji provázely také nabídky k účasti na zpracování ruské klasiky, kterou ostatně hrála i na jevišti (v roce 1966 v Théâtre Hébertot to byly Čechovovy Tři sestry, kde hrála se svými sestrami Odile a Hélène, což byl v historii první případ, kdy tuto hru hrály skutečné sestry). Na popularizaci ruské kultury se podílela i nazpíváním alba ruských lidových písní.
V roce 1970 se Marina Vlady znovu provdala a jejím třetím manželem se stal slavný sovětský zpěvák, básník a aktivista Vladimir Vysockij (1938-1980). Po jeho boku žila herečka deset let v Sovětském svazu, což logicky vedlo k omezení jejích aktivit v západní Evropě, ale příležitostně se do Francie k filmování vracela. Z této doby připomeňme například Tavernierův historický film SLAVNOST ZAČÍNÁ (Que la fete commence, 1975) nebo ojedinělý návrat k veselohernímu žánru ČTYŘI NA KANAPI (Duos sur canapé, 1979), objevila se také v italské adaptaci Molièrovy slavné hry ZDRAVÝ NEMOCNÝ (Il malato immaginario, 1979).
Po Vysockého náhlém úmrtí v roce 1980 přesídlila Marina Vlady zpět do Francie, žádný významný film však již nenatočila. Z našeho hlediska si ale zmínku zaslouží německý film FOLLOW ME (1989), v němž hrála s československými emigranty (jejím partnerem zde byl Pavel Landovský). Více než dvacet let žila s profesorem Leonem Schwartzenbergem (1923-2003), onkologem rumunského původu. Kromě herecké práce Marina Vlady proslula jako feministka a levicová aktivistka, v posledních letech se prosadila i jako spisovatelka a na svém kontě má již dvanáct knih, dodnes se také věnuje prezentaci odkazu svého třetího manžela Vladimira Vysockého. Příležitostně se vrací i na jeviště, hrála například v Hamletovi nebo Višňovém sadu, zatím naposledy ji diváci mohli vidět v letech 2009-2010 v představení Les dames du jeudi v Théâtre de ľOeuvre. Před kamerou stála naposledy v italsko-německém filmu VZKŘÍŠENÍ (Resurrezione, 2001) natočeném na motivy románu L. N. Tolstého, později ještě vystoupila v několika dokumentech s tématikou historie francouzského filmu.
Pavel "argenson" Vlach
