Reklama

Reklama

Past

Trailer

Obsahy(1)

Hlavní hrdina je omylem zavražděn pro svoji podobnost s někým jiným a po své smrti pátrá po její příčině. (oficiální text distributora)

Videa (1)

Trailer

Recenze (10)

Anderton 

všechny recenze uživatele

V japonskej kultúre je hranica medzi prirodzeným svetom a tým nadprirodzeným neviditeľná, respektíve žiadne nadprirodzeno tu neexistuje, všetko, čo sa môže udiať, je brané ako prirodzené. Napríklad existencia duchov. Možno preto postavy svoje posmrtné prebratie nevnímajú ako nič neobvyklé, iba ich trápi, prečo boli zavraždení. Pasca je film, kde je dôležité to okolo, ten podtext, ktorý žánrová škatuľka obsahuje. To je samozrejme v poriadku, ale mne by asi ani doslovné vyriešenie situácie neublížilo. Film má tendenciu v niektorých okamžikoch zmeniť žáner, dá sa v ňom vycítiť aj komédia, ale vo chvíľach, keď začne pribúdať mŕtvol a mohla by z toho vzniknúť aj bláznivá komédia plná duchárskych zámien, Teshigavara sa k tomu neodhodlá. Film postupne graduje, ale práve v momentoch, keď začne byť strhujúci, končí. Aby ste nakoniec pochopili, že všetko bolo povedané. No a ukáže sa stará pravda, že odbory ešte nič dobré zamestnancom nikdy nepriniesli. ()

Cedr 

všechny recenze uživatele

Murder mystery, sociální kritika a existenciální drama v dokumentárně (a vtipně) natočené duchařině? Prvnímu společnému projektu spisovatele Abeho a režiséra Teshigahary nadžánrová originalita rozhodně nechybí. Scénář i režie jsou perfekcionisticky vyladěné do posledního detailu. Od začátku až do konce velmi svižný film, který by napínavostí strčil do kapsy většinu současných "high-octane" thrillerů. Tam kde podobné kritiky zlých vykořisťovatelů a oslavy hrdinných odborářů (heh) dusí diváky svou těžkopádnou mantrou sociálního realismu, tak Pitfall předvádí nevídané scény realismu spíš magického. Neotřelost a absurdita plynoucí z momentů, kdy jsou na plátně zároveň postavy žijící, mrtvé a duchové těch mrtvých hraničí s genialitou. Prvotina jak řemen. ()

Reklama

Amputace 

všechny recenze uživatele

Netradiční rozvržení dramatické struktury související s mísením různých žánrů: poměrně dlouhá expozice přibližující sociální a společenské podmínky chudých horníků je nečekaně ukončena scénou vraždy, která současně přemosťuje film do žánru thrilleru; posmrtný život hlavního hrdiny otevírá žánr mysteriózního (takřka až fantasy) filmu; střet mezi světem živých a světem mrtvých naznačuje rovněž komediální potenciál některých situací; společně s rozkrýváním vzájemných vztahů dvou znepřátelených odborů a těžební firmy, která proti sobě prostřednictvím najatého vraha oba odbory a jejich představitele poštvává, je rozvíjeno thrillerové a kriminální téma rozehrané prostřednictvím vraždy hlavního hrdiny; gradace thrillerového tématu nicméně nevyústí v pointu či objasnění celého případu, nejsou zřetelně objasněny motivace vraha a dále nejsou nijak rozvíjeny ani posmrtné vztahy mrtvých postav – příběh je náhle ukončen, aniž by byly jeho souvislosti dovysvětleny: důraz na metafyzické vyznění (život nepodléhá logickým a racionálním zákonitostem – viz chlapcův závěrečný úprk někam do neznáma). --- Film nestaví život a smrt do konfliktu (mezi světem živých a světem mrtvých neexistuje žádná formálně vytyčená hranice), ale naopak je silně propojuje – viz vztah mrtvého otce a syna, který zůstane sám, je v hluboké rovnováze, oběma totiž nezbývá nic jiného, než být ve vztahu k životu jen pasivními pozorovateli; otec je mrtvý a nemůže do života už nijak zasáhnout fyzicky a syn je zase příliš mladý na to, aby mohl chápat složité vztahy dospělých a do těch pronikat – oba jsou tedy ve vztahu k životu jen pasivními přihlížejícími. --- Velmi důležitá audiální složka – spíše než o hudební kompozici, jde o různé zvuky a ruchy, které vhodně doplňují obraz a často působí diegeticky, jako by do filmového narativu patřily a byly produkovány samotným fikčním světem, nikoli dodatečným zásahem v rámci postprodukčního procesu. „Hudba“ (vytvořil ji režisérův dvorní skladatel Tóru Takemicu) navíc nedoplňuje pouze vizuální dění na plátně, ale hluboce koresponduje také s emocemi a psychickým prožíváním postav – v mnoha scénách jsou diegetické zvuky zcela potlačeny a nahrazují je pouze zvuky nediegetické: v kombinaci s osobní (mnoho detailů obličejů) a dynamickou (pohyb společně s postavami) kamerou působí zvuková složka filmu jako součást odkrývání existenciálních a psychologických rovin hrdinů. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

V hornickém městečku duchů se okolo mrtvoly svého dělnického otce potlouká zdivočelý a lhostejný synek - živý duch již před smrtí - symbol osudu své třídy. Otec nebožtík, za života snící o odborech, se stává nic nechápajícím bezmocným objektem ve hře, stvrzující bezmocnost odborů tváří v tvář jejich vrahům: všimňeme si zrcadlového odrazu - bohatý vrah ovládající a zabíjející hlavní postavu X těžební firma od počátku kontrolující a štvoucí proti sobě ony dva znepřátelené odbory. Jestli v dějinách filmu někdy došlo k fúzi "subjektivního" existencialismu a "objektivního" sociálního realismu (o což se ve filozofii v trochu jiné podobě tak snažil chudák Sartre!), je tomu zde, ale film nabízí i více - popis manipulace médií či latentních sociálních a lidských konfliktů, aktivovaných ne náhodnými, ale kontingentními souhrami událostí - vždyť latentní nenávist /oni dva odboroví předáci/ či neodvratnost osudu /hlavní hrdina, žena z obchůdku/ nejsou jevy čistě náhodnými, ale jaksi jen čekajícími na svou aktivaci - čímž se mimo jiné dostáváme opět k fúzi pólu objektivního (pracovní a životní podmínky postav) a subjektivního (reakce postav na události, jejich nepochopitelnost pro zúčastněné atd.). To vše v typicky japonské puristické kameře. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Ach, skalní milovníci artových filmů mě asi ukamenují, ale... škoda, že se Tešigahara s takovým námětem nevydal směrem černohumorné komedie a že nedodal tak osobitému příběhu pořádný závěr s uzemňující pointou. Na tohle originální téma nebožtíků, kteří po svém úmrtí nadále přežívají ve světě ve formě duchů, můžou pozorovat dění kolem sebe, ale ostatní je nevidí a sami nemůžou do života živých nijak zasahovat, jsem už viděl poměrně vydařenou francouzskou komedii Řidič a fantom (1996). Samotné téma naštěstí není (alespoň pro mě) obehrané natolik, abych se bránil jakémukoliv dalšímu snímku s tímto fantasy prvkem. Zvláště když jde o zcela rozdílné prostředí, zápletku, postavy, situace, dobu, dokonce přímo i jinou kulturu. Nicméně zde leží menší kámen úrazu. Příběh o zmrtvýchpovstalých nebožtících, kteří sledují napínavé dění po své smrti a kde se posmrtně setkává v jedném starém domě rovnou celá skupina zavražděných obětí jednoho kriminálního případu, jsem určitě bral jako originální a zajímavý, ale brát ho po celý čas v naprosto smrtelně vážné rovině jsem narozdíl od duchovně silně založených tvůrců nedokázal. Z výrazné části to určitě zachraňovalo dobře budovaná napínavá atmosféra, stejně jako nenásilná filosofická zamýšlení nad nespravedlností či existencí života. To všechno by mohlo být fajn, kdyby tomu ve vybraných scénách (pro našince většinou komických už z podstaty) nescházel humor či alespoň nadhled a kdyby se Tešigahara z času na čas nezačal rozplývat nad dlouhými poloprázdnými záběry, jež tento napínavý a originální příběh neskutečně natahují. Ačkoliv jsem doufal spočátku ve vyšší hodnocení a považuji tento film za hodný zapamatování, asi nejsem kompatibilní s japonskou kulturou a nedokážu dát Pasti víc než silné 3 hvězdičky. [65%] ()

Galerie (8)

Reklama

Reklama