Psychodráma

Hraná rekonstrukce jedné psychoterapie v podání skutečného mladíka trpícího depresemi, což vyústilo v jeho pokus o sebevraždu. Slovenský štáb natáčel přímo v léčebně ve Šternberku na tři kamery zároveň a celý film tak vznikl během jediného dne. Dokumentaristický přístup místy poněkud ztěžuje srozumitelnost dialogů, ale v doma jsem si klidně pořádně zesílil hlasitost. Jenže deprese hlavního hrdiny mělo z velké části na svědomí soudružské kádrování, takže film putoval na čtyři roky do trezoru. Ale už jen nápad vytáhnout na plátna kin psychoterapii musel v socialistických 60. letech působit jako zjevení z jiného světa. ;-) (13.02.2015)

snímek přibližuje zajímavou analytickou metodu psychiatrické studie pacientů poměrně unikátní formou, která navíc zveřejňuje tabu a "dává facku režimu", což je na dobu vzniku dost odvážný počin... nicméně film stihne diváka celkem záhy nudit . je to prostě originál a zas trochu něco jiného, než se točí dnes, a to se taky cení... aspoň na 70%. [Festival nad řekou, 2010] (09.08.2010)

Československý dokument Psychodráma Jozefa Zachara je typickým příkladem filmu, který byl v době svého vzniku zakázán a po prolomení ledů takříkajíc zůstal pod hladinou, i když by měl být právě naopak dnes a denně promítán. Jednak pro nesporné filmové kvality (z minimálního prostoru je vytěžena překvapivá dramatická síla), tak pro to, jak v druhém (?) plánu otevřeně (na někoho metafory nefungují, jiný však stejně nepochopí ani křišťálově čistá vyznání) rozkrývá to, jak mocenská zlovůle ovlivňovala volnost jednání i psychické zdraví lidí. Uvozující titulek J.L.Morena "Zopakování trýznivých zážitků na jevišti člověka osvobozuje. Znovuprožití ho zbavuje strachu a úzkosti." nabývá při dnešním vnímání filmu nového významu. Nevztahuje se totiž jen k psychologické metodě, kterou film odhaluje, ale též k tomu, že znovuprožití trýznivých momentů doby minulé by rozhodně neosvobozovalo, ba naopak strach a úzkost vyvolávalo. Jedinečný lidský osud v nadprůměrném filmu. vp 8.10.2005 (13.10.2005)

Psychoterapeutický postup, kedy pacient psychiatrie s pomocou lekárov a ostatných spolupacientov hrá divadelné scény obsahujúce dôležité momenty zo života je základom dokumentárneho filmu zaznamenávajúcom jedno zo skupinových sedení. Katarzia zo znovuprežitia dôvodov vedúcich k poruche a rozhovory o odohranom sú základom terapie. Hlavným hrdinom je smutný mladý muž. Má za sebou samovražedný pokus. Rekonštrukcia dôvodov vedúcich k rozhodnutiu ukončiť dobrovoľne život prebieha v inscenovaných výjavoch z minulosti. Nemožnosť zveriť sa rodičom, s ktorými má komplikovaný, odcudzený vzťah je zrejme prvotným zdrojom jeho ťažkostí. Smutné, ponuré a miestami zdĺhavé ladenie dokumentu podkresľuje čiernobiely obraz, nekomentované zábery priebehu psychodrámy a mrazivo pôsobiaci záver rekonštrukcie samovražedného pokusu. (08.10.2005)

Pozastavovať sa nad komunistickým zákazom tohto dokumentu z kín má zmysel, až keď divák zistí dôvody, prečo sa dostala ústredná postava do psychiatrickej liečebne. Príčinou jeho samovražedného pokusu je totiž iný ako by si väčšina myslela... A sprvu to vyzeralo len na akúsi exkurziu v liečebni a novátorský prístup v liečení pacientov. Dokument trpí nekvalitným zvukom a má všetky chyby narýchlo natočeného projektu ( jediný natáčací deň ). V hlavnej úlohe debutoval Viktor Vrabec. (10.07.2018)