Niko Pirosmani

LFŠ '07 - Pomalé tempo, nádherná kamera. Nebýt v Měšťanské besedě tak nesnesitelné dusno, užil bych si film daleko více a hodnotil možná maximálně. Ale ono, když z vás neustále lije pot a vy si říkáte, kde se to z vás stále bere, hodnotit maximálně se prostě nedá, protože to minimálně působí rušivým dojmem. :-) (28.07.2007)

Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou. (26.04.2020)

Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. (06.03.2024)

Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. (27.03.2020)

V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)