Strom na dřeváky

Téměř všechny recenze vyzdvihují Olmiho film jako poetickou rekonstrukci toho, co tu všude kdysi bylo a nikdy už nebude. Vydělávat si na život prací (a drobnými podfuky, o kterých víme, že sice nejsou dobré, ale jsou prospěšné) je hudbou minulosti. A tak ještě něco k hudbě; Kulmon píše: "Nutno říci, že tento obraz není tolik odlišný od Ladových obrázků či Jiráskových románů". V tom má pravdu, ale ani hudba a písně, které tu zpívají, se příliš neliší od našich horňáckých. A navíc, kdo by necítil sympatie s malým školáčkem, uvážlivou rodičkou nebo rajčatovým dědou. A ještě navíc je tu pohyb; žádný špacírgang, ale co nejefektivnější přesun z jednoho místa na druhé. Pohyb který odděluje jednu práci od druhé,  pohyb nutný, ale je to jen vložka, zdržení mezi dvěma nutnostmi, ať už při cestě do školy nebo do chléva. Zvláštnost v naší době, kdy je "procházkám" vyhrazena nezaměnitelná hodnota. Film hodnotím vysoce i jako "projekt". Pro jeho zařazení do filmového myšlení doporučuji komentář: Lavran *****. (30.07.2021)

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % (21.02.2023)

Nemyslel jsem si, že by se mi tenhle film mohl líbit, ale to, jak je zde zachycen život na venkově, to se takhle zachytit podařilo skutečně málokomu. Je to jímavé, je to silné, je to pomalé, ale přitom se pořád něco děje, což je dáno hlavně skvělým střihem, kdy tady rozhodně nečekejte statickou kameru. Italskou tvorbu této doby jako celek neobdivuji, ale tento film ano. (06.11.2015)

Pomalé plynutí venkovského života s jeho rituály, dřinou, pevnými kmenovými svazky, mystikou a až očišťující prostotou. Jestliže film získává duchovní rozměr, tak především skrze nepřikrášlený obraz člověka, který se ve filmovém rámu pohybuje bezmála ve všech svých podobách, nuancích, krásách i slabostech. Posvátnost každodennosti. (09.09.2017)

Poetické. Strom na dřeváky, ač tříhodinový, uteče jako svěcená voda proudící pod neznámým a přece tak povědomým severoitalským kostelíkem. Výborná práce s neherci, fantastické obrazy zemědělské krajiny i rafinovaný scénář, dýchající autenticitou - jsou asi největšími plusy díla. Díla natolik silného, že i mě, starého pohana, přinutilo uvědomit si, že bez zázraků se nedá žít ani v přetechnizovaném 21. století. Nezáleží na tom, zda je jejich strůjcem jakási abstraktní příroda, nebo chlapík s plnovousem v bílé tunice, který na nás kouká z obláčku. Zázraky se dějí: to je, oč tu běží. Život je zázrak. (22.10.2006)