Chrustaljove, vůz!

Virtuózní! Černá groteska a la Gogol z chaotické jelcinovské éry - filmový punk svého druhu! Když to porovnám se sladkobolným Unaveni sluncem, je mi jasné především to, co se děje s výsostnou kulturou, která neopakuje a nepodlézá - je odsouzena k nezájmu a zde k hodnocení odpad!... Není to její škoda. Celé mi to evokovalo Alfreda Šnitkeho - jeho symfonie jsou chvílemi taky chaotická změť zvuků, ale neztrácí duktus a jednoznačně směřují k jasné výpovědi. German vyvažuje estetiku změti dokonale promyšlenou choreografií záběrů, film má ohromující tempo, střídá se tu jeden gag za druhým - hodně jsem se nasmál - opravdu si "odpadové" tady toho nevšimli??? To, že se dává příběh obtížněji dohromady mi fakt nevadí - jsme 50 let za Novou vlnou, sakra - to opravdu budeme stále dokola lineárně vyprávět o tom, že se někdo zamiloval a nevyšlo mu to? Líbila se mi i kvalita filmu - sametová čerň "sovětské noci" a vůbec: estetika, exteriéry - muselo to být hodně drahé a je to na tom vidět. Četl jsem, jak to tehdy v Cannes skoro vypískali - vyhrál to tehdy Život je krásný - typické. Po Astenickém syndromu je Chrustaljove, vůz! další postsovětský film, který mě totálně dostal! (19.02.2012)

Germanovo dílo působí od počátku dojmem chaotické kakofonie zvuků, nesourodých dialogů, těžko rozeznatelných postav... Snaha vzbudit dojem nestylizovaného dění, ve kterém je kamera (a s ní i divák) jen na návštěvě, vyúsťuje do pocitů zmatenosti a zběsilého těkání, které pomáhá usměrňovat občasnými štěky jen postava chlapce-vypravěče. Dějová kostra se pod masivem falešných zvuků a střípků událostí rýsuje jen pozvolna, Rusko roku 1953 vyhlíží jako absolutní blázinec, jeho obyvatelé (v tomto filmu "zúženi" obyvatele jednoho domu) působí dojmem přehnaně afektovaných a nelogicky reagujících chovanců. Germanův pohled je typicky ruský, je v něm ironie, prudké zvraty do tragiky, bizarnost, zběsilý spád vyprávění, který může na "neškoleného" diváka působit jako zmatek, ale při bližším pohledu lze odhalit velký vypravěčský um a řád. Chrustaljove, vůz křísí atmosféru padesátých let v SSSR nejen z pohledu běžného občana (neustále smýkaný a ponižováný topič), ale i z pohledu elity (ústřední postava generála Glinského)... Spojuje je však krutá a manipulativní nadvláda moci, před kterou nelze utéct (černé vozy...). Do hry se s obdivuhodnou lehkostí dostávají zásadní otázky té doby, na odpovědi sice nedojde, ale koneckonců, tenhle kousek bazíruje na "dokumentární" hodnotě. Rusko-francouzský snímek podle mého pracuje se stejným druhem "zrealističtělé" metafory jako Kusturicův Underground, ačkoli zachází vskutku ad absurdum a z diváckého hlediska není ani zdaleka tak vděčný. Alexej German talent nezapře, ale přesto má jeho sdělení jen několik silných emotivních momentů (zejména znásilnění generála ožralými mužiky), jinak svým černobílým chladem, režijním odstupem a matoucí strukturou zůstává spíše filmem pro zvané. Což na druhou stranu není chyba. (18.01.2005)

Údajně absurdní pohled do absurdní doby. Po pravdě řečeno nic absurdnějšího jsem dlouho neviděl a jestli bylo Germanovým záměrem vyvolat v divákovi především pocity nesmylnosti, údivu, nepochopení, víceméně marného hledání jasnějších souvislostí nebo i přehledného řádu, podařilo se mu to dokonale, potenciálnímu divákovi však připravil víc než těžko stravitelný pokrm, z kterého se bude hodně dlouho vzpamatovávat, aniž by si byl úplně vědom toho, co mu tak vadilo, co ho překvapilo, či co se mu naopak zalíbilo. (18.01.2005)

I asked German if Khrustalyov was about present-day Russia. “Of course,” he replied, adding that “maybe things are simpler now—they just shoot you.” His words came back to haunt me as I wrote this piece, a few days after Duma member Galina Starovoitova, an outspoken liberal reformer, was gunned down gangster-style in the foyer of her apartment house. “The artist is a canary in a mine shaft. If Brezhnev had read Rudyard Kipling, he would never have gone into Afghanistan,” German told me. “We didn’t really want to depict 1953, we wanted to show what Russians are like.” http://www.filmcomment.com/article/exorcism-aleksei-german-among-the-long-shadows (13.12.2005)

Ta syrovost zimního Ruska léta páně 1951 a násada v zadnici hlavního protagonisty mě několikrát vyburcovalo ze spánku, ale jinak, co si takhle pamatuji, mělo to atmosféru, že by se dala krájet. Když jsem zjistil, že již jsem sám v kině a právě zrovna tomu doktorovi strkali násadu do zadku a že i naše otrlá biletářka odvracela zrak, věděl jsem, že mám co dočinění s nějakým pravým ruským neorealismem. Třikrát fuj a zlej pryč. (12.06.2012)