Kroužek sebevrahů

Japonské dny lumíků… Kriminální drama s hororovými prvky, co se nenuceně přehoupne do lehce muzikálového mindfucku beroucího si na paškál pubertální zbožňování idolů, komunikační sílu internetu a hlavně tradiční Nippon důvod k dobrovolnému odchodu ze světa - nedostatek sebeúcty. Ubrat plyn v úsměvných gore efektech, symbolice a jinotajích, naslouchalo by se asi mimoasijskému divákovi lépe, nicméně pak by to už nebylo to pravé Shionovo Sono japonské společnosti.. To já mám k sobě dobrý vztah - kdykoliv slyším Justina Biebera, mám nutkaní hodit pod vlak jeho, nikoliv sebe.. (18.09.2012)

Nekoukám na filmy pana režiséra popořádku, takže to, že jde po pětihvězdách o první zklamání, vlastně nic neznamená. Varovat mě asi mělo, že jsem film rozkoukal během cca šesti let asi čtyřikrát. Ne že by nešlo o silné a sdělné téma (o současném Japonsku, a to nikoli jen v prvním plánu, ale i mezi řádky)... Ale tak hrozně moc věcí je samoúčelných a na efekt, že mě to až hodně štvalo. A třeba Batoru rowaiaru to generační apod. výpovědí nesahá po kotníky... (23.10.2013)

Tak tenhle film se mě opravdu dotknul. Jasně, určitě se najdou lidi, kteří budou Suicide clubu vyčítat jeho nezvyklý námět nebo nepřiměřenou brutalitu. Jenomže, i když se to snažíme všemožně skrývat, smrt, i ta vlastním zapříčiněním, krev a nebo násilí zkrátka k lidskému životu patří a právě díky nim působí Suicide klub tak neuvěřitelně syrově a sugestivně. Když v dnešní kozumní době, kdy cena lidského života pro člověka neustále roste a lidská sebestřednost, zpohodlnělost a sebeadorace nezná rozumné meze, vidíte partu školáků, jak se bez většího rozmyslu a bez jakýchkoliv rozpaků rozhodnou skočit ze střechy a kolektivně ukončit svůj nadějně rozjetý život, otevře vám to opravdu díru do hlavy. I když ale dávám plný počet, čistá pětka to není a to ze dvou důvodů. První z nich je podivný zjev Genesis, který, ačkoliv jeho zařazení do příběhu chápu, působí ve filmu jako pěst na oko a mystický příběh zbytečně tahá někam uplně jinam a druhý důvod je absolutně neuspokojující konec, který by strašně moc chtěl působit jako nový Kruh nebo něco podobného, ale jde přitom jenom o velké nafouklé nic. (15.08.2007)

Úžasně úchylných několik minut, kdy svůj život velmi nechutným způsobem končí 54 japonských školaček. Začátek slibně rozvíjejícího se filmu, ale při něm jsem pořád marně čekal, kdy začne být něčím víc než jen pouhou ujetou úchylovinou. Tuto naději jsme si uchoval zhruba tak do poloviny filmu, ale beznadějně padla až tak ve dvou třetinách, kdy už je naprosto jasné, že tady tentokrát pšenka nepokvete a snímek není jen beznadějně úchylný, ale také dost nelogický a divný. režisér se nažral, ale divákův mozek celý nezůstal. Stačilo málo a hodnotil bych lépe... Ale asi nejvíc mě asi dojmuly závěrečné titulky, v nichž problesklo, že jde o naprostou fikci a veškerá podobnost s kýmkoli a čímkoli ne náhodná. Nepíší se takové věci jen, když nějaká podobnost existuje?!Tento film možná Japonci ani do světa pustit neměli. (28.01.2009)

Z úvodních asi třiceti minut jsem byl totálně nadšený. Atmosférický, nepředvídatelný, zvláštní (v dobrém smyslu slova) a šokující film. Škoda jen, že pro následující hodinu můžu z uvedených adjektiv použít jen to "zvláštní" ... a spíš už v negativním smyslu slova. On ten film jakoby na něco upozorňuje, něco říká, ale říká to dost nejasně, divák to musí spíš odtušit ... a stejně se mi zdá, že si to občas trochu protiřečí. Každopádně za zkouknutí to stojí. A Dessert rulez :-D (14.02.2011)