Starý dub

Solidarity, not charity, builds community. *** Klíčovým slovem celého příběhu je beznaděj, která se možná překvapivě, ale rozhodně pochopitelně stává novým prostorem jednoty, rovnosti, klidným spojovníkem obou rozdílných kulturních komunit, které se nečekaně ocitly ve stejné pasti nulové šance na odchod někam jinam, za jakýmkoli pomyslným lepším. *** Třebaže obecně z jakési setrvačnosti považujeme naději stále ještě za pozitivní věc, ve společnosti od základu postavené na nespravedlnosti, nerovnováze, exkluzivitě jedněch a odepsanosti druhých je to právě individuální naděje na lepší život, daná výhodnějším postavením, privilegovanější pozicí, co trhá komunity, rozděluje bratry a sousedy, zasévá nenávist - ať už je to naděje reálná, nebo vylhaná. Jak ostatně poznamenává hlavní hrdinka ústy své kamarádky: Naděje je nemorální. *** Ken Loach nás nechává rychle pochopit, že syrští uprchlíci, stmelení tím, že si ve společné beznaději svorně a odevzdaně pomáhali přežít bombardování svých vesnic a měst a přežít vědomí, že přišli o všechno, o domovy, rodiny i o všechny naděje, mají hodně společného se starousedlíky, kteří v důsledku ekonomických krizí a inflací také postupně o všechno přišli, včetně snů a iluzí o lepší budoucnosti, nebo i jen o teplém jídle pro děti (v nejbohatším státě Evropy)... Na tomhle existenčním základě pak nejen sledujeme, ale skrze pochopení i spoluprožíváme, silnou a velice důvěryhodnou zkušenost propojení, skrze příběh, v němž nuzota a bída v obou skupinách postupně prolomí ledy a nedůvěra a nevraživost se samospádem promění v soucit a solidaritu těch, kteří sami nemají nic než nulové vyhlídky. Jediná naděje na opravení hospodského sálu a na společná pravidelná jídla ze surovin získaných přes církev vezme za své dřív, než se jí dalo kloudně uvěřit, ale komunitu beznadějných už to může jedině posílit. Jedno je jisté: nic pro nikoho nedopadne dobře, všechny čeká jen nekonečná řada dalších a dalších ztrát, ale právě proto najednou není vůbec těžké držet spolu a vypomáhat si, být si navzájem po hornicku "marras", parťáky za všech okolností. Najednou už nejde odplavat osaměle pět kilometrů do moře  - a jestli je to dobře nebo špatně, je úplně fuk. *** Ken Loach to zase dokázal, s prstem v nose, a tentokrát úplně opačnými prostředky než minule. V minulém bravurním snímku Sorry We Missed You s žádným příběhem, který by před námi chytře rozvinul, aby tím něco okomentoval nebo sdělil, nepřišel, tam nechal děsivou realitu dobře odpozorovaných a na plátno se zenovou přesností a odstupem přenesených vyděračských kapitalistických mechanismů, ať  ve zdrcujícím tempu a nevyhnutelném rytmu představí tragické drama, ve kterém dávno žijeme, sama o sobě - pochopil, že nejvíc, co může udělat, je do toho ničím nezasáhnout, jen nechat hnusnou skutečnost, kteoru jsme si sestrojili, aby nás drtila, přesně odzrcadlenou působit. *** Ve svém posledním filmu nám naopak posílá prostou, ale silnou osobní zprávu, kde jedině lze v té všeobecné zkáze a marnosti hledat poslední pevné bašty nefalšované lidskosti - a já s ním z duše souhlasím. Byť to vůbec neznamená, že by nám z toho snad do budoucna globálně plynula nějaká dobrá naděje. *~ (11.10.2023) (méně) (více)