Odpolední osidla

Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy). (17.04.2018)

Fascinace kdysi, když jsem to viděl náhodou a netušil, o co jde. Dnes v noci naveden kvalitními diváky a životopisem, jakože to je to pravé, tudíž už to nebylo tak čisté. V komentářích celkem zajímavá diskuse: Přečtěte si Morien, Hwaelos, PollyJean, psice, rekky, Vančura, egbert a nějak si to přeberte. (09.05.2013)

Surrealistické vnitřní uvěznění s rozpadem romantické ženské duše do několika osobností pronásledovaných vidinami a klopýtajicích mezi proměnlivými skutečnostmi. [8/10] (Němý, čb. /// Scénář: Maya Deren /// Kamera: Alexander Hammid /// Hudba: Teiji Ito (přidána 1952)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (11.02.2012)

Hezky se tam dámy postupně kumulují... Že Lynch? Ale ten si přece hraje jinak... Ani nebylo nutné dávat tomu tak uzavírající konec. A Maya, stojící u okna, s rukama lehce položenýma na sklo (znala jsem ten záběr jako fotografii), je krásná. Škoda, že se na film nedá dívat taky očima současníků... Rekkkyho výklad obsahu je velice žertovný, zatímco rozhodnout se pro Freuda (Psice) mi přijde velmi omezující. Hudba je podle wikipedie o 16 let mladší než film. (07.05.2013)

Výborná vec. Formalistický surrealizmus v čírej podobe - forma prevláda nad obsahom, obsah sa zvíja a pretvára, a v závere nadobúda významovo odlišné kontúry príbehu ako na začiatku. Orientálna východná hudba, pripomínajúca staré japonské animované kraťasy, ale s prvkami indoarabských melódií, perfektná čiernobiela kamera a striedanie uhlov, diagonál, množenie postáv a k tomu obrazové symboly. Maya Deren tu dokonca v jednej časti usporiadala čosi ako "strihové hry" (pasáž vystupovania a zostupovania po schodoch). Vyvrcholenie je veľmi, veľmi zaujímavé. Jednoduché, čisté a pôsobivé. 90% Video tu. (08.04.2014)