Videa (1)
Recenze (2)
Ano, The Last Stylebender je dost zajímavá postava aby utáhle celovečerní dokument. Koukneme se s ním do zákulisí pár titulových fightů, koukneme se na přípravu, ale hlavně se dostaneme k jeho démonům ať už na terapii nebo v lehce vyostřených rozhovorech s trenérem. Zajímavé to bylo a doufám, že v jeho dalším fightu Driscuse sfoukne. ()
Izzy je i dnes pořád stejně polarizující jako všechny jiná velká jména v UFC/MMA, ačkoliv se svými prohrami i ztratil trochu lesku, pořád má co ukázat. Na začátku přijde na samotu do karavanu za nějakou léčitelkou a s ní prochází to, co bychom mohli nazvat dealing with emotional damage (kterýžto celý segment je docela slušný whataaafaaak, to vypořádávání se s hněvem... to safe space vyřvávání, když ho drží několik dalších členů skupiny na zemi a on je se svými emocemi, to ze sebe dostává, zatímco nemůže nic dělat - působí to jako noční můra pro muže, pro nás v tradičním smyslu, v tradiční masce, kterou nasazují všichni, aby mohli vůbec fungovat), ale Izzy byl okolo těchhle věcí vždy velmi otevřený. Mental work. Breath work. In water. Definitivně zajímavý, netradiční pohled na to, co to je být fighter, jak se k tomu dostal (ačkoliv bez zdlouhavého úvodu, nebo vzpomínání lidí, bez sentimentu). Dokument se hodně soustředí na proces, trénink, tým, mentální aspekt všeho, důvody k tomu, proč některé věci jsou, jak jsou, co vše hraje roli a současně projíždí období od chvíle, kdy se Izzy stal indisputed UFC MW Champ, přitom sám říkal, že to není ani tak o něm, ale že se to klidně mohlo a mělo jmenovat Player1, že sledujeme něco jako archetyp. Jsem rád, že se mi to konečně podařilo sehnat. Ale co je vždy fajn je vidět ten behind the scenes footage, tady to byl speciálně Eugene Bareman, který je jedním z nejlepších trenérů na Světě, co ho hodně formuje je i to, že mu v náručí zemřel jeho svěřenec a tak svoje fightery při tréninku vystavuje skutečnému peklu, protože chce, aby se bezpečně vrátili domů ke svým rodinám. Je zajímavé sledovat i prohry a jak se s nimi vypořádává, protože skuteční šampioni jsou ti, kteří prohrají, jak je řečeno i zde po prohře "Dare to be great." Spousta lidí, co jsou považovaní za nejlepší a drží se svého "neporaženého rekordu" jako Jon Jones, nebo Floyd Mayweather, mi přišli jako lidi, kteří měli chytře podchycené sudí a taky si chytře vybírali kdy s kým budou zápasit, nechtěli je v "nejlepších letech". Fau Vake zemřel 22.05.2021. Jeho smrt a trénink týmu je velmi silná část. Pamatuju si, jak moc to tehdy celý 'City Kickboxing' prožíval. Tým, podle Eugenea je něco jako rodina, pokud žádnou nemáte, tady ji najdete.(...)Director: "Was there a point where you just thought, 'I can't face the day today?" (Eugene's reaction is something) "(...) E: "Yeah of course. Of course. Of course that thought goes through my head. But...um... that's just... Like, these guys need me to be there. If I don't have them, then..." Izzy: "We need him." E: "They're just as important to me being able to push forward as I am to them. And they need my help, but I need their help." Nejen Eugene mě přiměl si říct, jak zatraceně mentální je fighting. Ti lidi se snaží dostat na absolutní peak, ale je to emociální proces, který z vás vysaje spoustu energie. Líbila se mi i část v autě, kde Izzy mluví o tom, jak ho ovládali rodiče a jak mu Eugeune vysvětloval proč chce, aby se omluvil za rape comment a Izzy pak šel na rage therapy, protože v něm bylo příliš hněvu za to, že ho někdo kritizuje za to, kdo je. Ta skupinová část, vypořádávání se s emocemi je velmi dobrým klíčovým motivem. (..) "She helped me to rediscover my anger, not like rage anger, but like, using your anger as a fuel in the right way." Tomuhle rozumím velmi dobře. Ta touha i strach z ayahuascy, která by mu způsobila ego death, to vše, co je špatně, co vlastně funguje pro něj ve fightu. (...) "Love this shit... and if you are in front of me, im gonna use you as canvas to show off my art." (...) Ve výsledku to chce být MMA dokument o takovém sebepřijetí, ne o tom, že jste zvíře, co se vybíjí v kleci, nebo s ostatníma, protože to vždy půjde proti vám. Ale Izzy si jede svůj jam, nechává si dělat nehty, oblíká se jak se oblíká, dělá si výstřelky podle sebe a ač má spoustu konfliktů, vlastně mi málokdo od McGregora přišel jako víc polarizující a zajímavá figura, ač mám někdy konflikt ohledně toho, jak se na něj dívám (například poslední prohra se Stricklandem byla insane fight, ale taky jí předcházel neskutečný balast špíny, kterou na Izzyho napřed vykydal jeho přední hater MMA Guru a pak i Sean sám, aby nakonec Sean skončíl v podcastu Thea Vona, kde se sám rozbrečel nad tím, jakej abuse si musel v dětství vytrpět - že pro to Izzy měl víc pochopení a nebral to jako příležitost o něčem svědčí). Ale opět, jak říkám, více než cokoliv, je fascinující, jak emocionálně dynamická je tahle fight game. () (méně) (více)