Devadesát Dva

V blízké budoucnosti globální oteplování a přelidnění způsobí, že se lidé začnou skrze vládní program nechat zapisovat na listinu k "dobrovolné" eutanázii, za tu obdrží finanční ohodnocení, takže této volby obvykle využívají sociálně slabší rodiny, například jako příležitost pro finanční support mladšího člena rodiny. Podle plánu by mělo proceduru podstoupit asi 20% populace. Věznice jsou už prázdné. (...) Vyšší třída, bohatá rodina Yorků, kde je jeden člen pestřejší, než druhý a jako každá rodina je v ní i spousta konfliktů, se setkává na večeři, na které otec rodiny Charles a jeho žena Dawn přednesou, že se rovněž nechali zapsat. Dawn se cuká už od začátku nejistotou a nakonec zdrhne. Nápad je asi spíše z hlavy Charlese, který chce jméno rodiny, stejně jako ve svojí práci v TV, držet na piedestalu a přijde mu nefér, že chudí mají umírat, zatímco on, bude v klídku. Na scéně se záhy objevuje Bob (a jeho jednotka), který pro vládu dělá proceduru uspávání a odklízení. Charles napřed chce počkat, až se Dawn objeví (samozřejmě ho ani nenapadlo, že by mohla zdrhnout) a tak mu Bob dá (no problemo) k podepsání papery, jak se později dozvíte, jejichž podškrtnutím sice budete naživu, ale vláda vám zmrazí účet, zabaví veškerý majetek a půjdete do konce života sedět a ještě budete mít stigma před celou společností (vláda pochytila, že spousta lidí se na poslední chvíli bude cukat, je zajímavé, celkově, jak moc je Bob připravený dopředu, protože "tyhle situace se dějí častěji, než si myslíte"). Charles tedy pod tlakem souhlasí s procedurou, rozloučí se s rodinou a dobrovolně umírá za zvuků piana, na nějž hraje jeho syn. Jak ale Bob ukazuje, to je jen jeden a máme dvě hodiny na to udělat z toho dva, jelikož v jejich práci nejsou placení od hodiny, ale od kusů. Je zajímavé sledovat, jak vláda zasahuje vyloženě do sociálních médií, sleduje vše, co děláte, aby to následně mohla nějak použít proti vám, zde například, když se snaží členy rodiny poštvat proti sobě k výběru tím, že použije to, co o sobě skrývají, svoje neduhy, zároveň na sociálních sítích třeba blokuje určitý obsah, míra jejich přímého vlivu je očividnější). Charles celou rodinu namočí do tohohle byrokratického kolotoče, jelikož je vůči rodině i, jak je u každého kariérně úspěšného otce zvykem, ignorant, který nevidí příliš daleko (a že casting Petera Gallaghera s jeho "překvapeným" pohledem bylo trefné). Zbytek filmu je víceméně hodně o tom sledovat lidi, jak se obracejí proti sobě ve volbě za tím, kdo bude druhá "mrtvola". Ano, dokonce ani není třeba procedury, stačí tělo. Myslím si, že jako kraťas by to fungovalo lépe a na filmu je asi nejzajímavější role Boba, který pouze "dělá svou práci". Dost mi to připomnělo čtení Eichmanna v Jeruzalémě, studie psychologie toho, jak režim dělá "normální lidi dělat nemyslitelné". Škoda, že druhé polovině chybí suspense a tak je to jen o Bobovi, který drží svoje (potrhaný) karty a studujeme jeho charakter a kličky, zatímco vedle v baráku se snaží čtyři lidi pozabíjet, protože každej si myslí, že má větší nárok na život, než ten vedle, aby vše ještě trochu zamíchal nečekaný příchod další postavy, která opět nahne misky vah trochu tam a onam. (...) V Cronenbergovic rodině, koukám, jablko nepadá daleko od stromu. Caitlin Cronenberg, která pár let zpátky dělala kraťas, kde hrál její otec, 'The Death of David Cronenberg', který byl ale takový jakýsi nicneříkající, takže s filmem 'Humane' konečně ukazuje svůj talent, ve velmi k zamyšlení podnětnému snímku, provokativním, dokonce... obdobně jako její bratr Brandon Cronenberg (Infinity Pool, Possessor) a otec David Cronenberg. P.S.: Jay Baruchel už je tak hluboko zaškatulkovaný ve svých "ukecaných a nesympatických rolích", že si ho skoro jinak představit neumím. Ale solidní, zajímavé.

"Leo, stop. Leo, stop!" "Michael!" "Keep swimming, Arthur. I'm coming! Leo, we gotta get him." "Michael, we are so close!" "He's one of us, all right? I'm not gonna let him drown out here." "One of us." (...) I cried cause of the fkin dog. Marky Mark se musel pro film dostat do pak formy a snímek dostatečně jede podle toho, co se skutečně stalo, i když si neodpouští poameričťováni celého tématu nebo diversity a ohýbá pár detailů. Michael Light dává do svých závodů vše, ale někdy to je to nejhorší, co můžete udělat a co hraje proti vám a stojí vás výhru, jak on sám ví, protože se mu nepovedlo ani po dvou dekádách vytrvalostního závoděni byť jen jednou vyhrát. Jeho "poslední šance" se však promění v nečekanou lekci o týmovosti a skutečné síle ducha. Pes a celý mě to nějak dostalo. Nedostatek spánku a nemoc swingující zpátky.

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře.