Piry Valtasara, ili Noč so Stalinym
The Feasts of Valtasar, or The Night with Stalin
Obsahy(1)
Do rodné země přijíždí na návštěvu generalissimus Stalin. Na počest největšího z rodáků přichystají místní kulturní činitelé velkolepou oslavu, na níž má předvést svůj program elitní soubor lidových písní a tanců. Stalin přijíždí i se svou ekipou věrných soudruhů, kteří se na oslavě veselí - či spíše jsou přinuceni se veselit - spolu s ním. Mezi špičkovými výkony tanečníků se na pozadí zdánlivě uvolněné zábavy odehrává drama ponižování, udělování a odnímání přízně, drama skrytého teroru a skrývaného strachu, v němž společnost u stolu, sdíleného s tyranem, je jen symbolickým vzorkem celé tehdejší sovětské společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Toto drama tak trochu připomíná Unaveni sluncem. Stále to vypadá, že se nic neděje, panstvo se baví a pak to bouchne, tady ovšem potichu jako prd. Soudruh Stalin totiž nebyl navenek cholerikem jako Hitler. O to víc to v něm bublalo uvnitř. Když se v srpnu 1939 vrátil z Kremlu německý ministr Ribbentrop, vyprávěl unešeně Hitlerovi, že Stalin je velká osobnost a vůbec nevypadá jako diktátor. A tento film to naprosto nenásilně ukazuje. Stalin mlvil potichu, s rozvahou, aby světu ukázal, že je tím hodným tatíčkem, který to se všemi myslí dobře. Po jeho smrti taky miliony Sovětů plakaly, přestože byl největším vrahem v dějinách! Nechtěli věřit zlověstným pomluvám, přestože poslal na smrt desítky milonů Rusů! Stalin se roztleská a všichni tleskají do umoření s ním. V Solženicynově Souostroví Gulag se o podobném případě píše. "Tleskalo se deset minut v kuse, ten kdo přestal první dostal deset let v gulagu". Stalin řekl vtip, kdo by se nerozesmál, dopadl by stejně. Všechny aspekty Stalinovy osobnosti jsou v tomto krátkém dílku obsaženy. Vždyť pohleďme na kuchaře, který musí vše ochutnávat, aby nebyl Koba otráven. Paranoik, to je slovo, které ho vystihuje naprosto přesně. Všechny závěsy v Kremlu musely být metr nad zemí ustřiženy, aby se tam náhodou nemohl skrývat atentátník. Autoři si rýply i do Stalinova nepříliš vzhledného obličeje. Byl nazván poďobancem, ač ani jeho představitel poďobaný ve filmu nevypadal. Ve skutečnosti prodělal malý Josif v šesti letech příušnice a do konce života měl obličej samou vyrážku. Každý film či fotografie pořízené za jeho života to musely pečlivě skrývat. Ve fillmu se objeví i historické osobnosti - Stalinovi pobočníci. Roli zde hraje i Berijova manželka. Ta se odvážila baťuškovi odporovat, když nechtěla zatancovat. Však taky potom mnoho let strávila ve vězení a ani Berija s tím nic nemohl udělat. Ten sám hrál v sovětském mocenském aparátu obrovskou roli. Zde vidíme, jak Stalin nevydával žádné rozkazy k zabíjení. Berija se musel vtírat o potrestátní nepřátel. A Stalin pak geniálně poradil (vždyť byl na dovolené, tak nepracoval) Lavrentiji, aby potrestal jeho bratra! S lidmi slitování Džugašvili neměl. Každý den podepisoval rozsudky smrti, a když jich jeden den podepsal 6000, připsal tam "Málo!" I to, že se Stalin cítil Rusem, ačkoli byl rodilým Gruzíncem je ve filmu zmíněno. Sám pak neruské národnosti potíral s obdivuhodnou razancí. Co říci závěrem? Autorům se podařilo věrně ukázat tohoto zločince tak jak se jevil světu naprosto věrohodně. Skvělý scénář, skvělé herecké výkony, skvělá režie ... skvělý film! ()
Strhující pitva fatality moci, film, který balancuje na hraně spekulativnosti, avšak svým obrazem hostiny mocných (tak populárním už od dob antických) rozkrývá jednu z možných interpretací Stalinovy osobnosti. Osobnosti, která se mohla ocitnout ve schizofrenním zajetí rozporných půlí – Džugašviliho, zemědělce a Stalina, světovládce. A když už Koba kývl tomu druhému, ocitl se v kleštích absolutní moci, jež sám svírá v rukou, ale jež nesmí ani na okamžik pustit. Režisér Juri Kara vylíčil Stalina jako zvláštní směsici křehkosti, tichého šílenství a brutality (kterou on sám pojímá jako nutnost existence), jako manipulátora, který jediným slovem mění muže v trosky a trosky v muže. A hostina na jeho počest, hostina uprostřed vůdcovy dovolené v Abcházii, poskytuje ideální prostor pro rozehrání zvláštní satiricko-tragické hry, ve které se na oko nic neděje, ale ve které jde v každé vteřině o životy všech (krom Stalinova, samozřejmě). Baltazarova hostina je typickým příkladem podpovrchového dramatu, kde se veškeré napětí odehrává pod maskami jednotlivých postav, které mají spíše karikaturní ráz. Jeho emocionální vrcholy jsou skvostné a scéna se sestřelováním vejce z kuchařovy hlavy je vůbec jeden z nejlepších obrazů moci a ponížení, jaké jsem ve filmu viděl. Je úžasné, jak málo prostředků Karovi stačí, aby ozřejmil svůj pohled na osobu proklínaného i zbožňovaného vůdce, aby před divákem rozestřel své vidění komunistického aparátu, jehož nejzápornějším bodem není překvapivě charismatický Stalin, nýbrž podlézavá a bezpáteřní svině Berija. Poněkud mě zarazil narativní aspekt filmu, který se tváří jako "vzpomínka" jednoho z účinkujících hostiny, ale v průběhu se roztříští do typické ruské polyfonie pohledů. A za vůbec nejsilnější motivaci pro pátou hvězdičku považuji neuvěřitelně přesvědčivý výkon Alakseje Petrenka v titulní roli... ()
Ze všech perestrojkových snímků, které jsem měl možnost vidět, na mě Baltazarova hostina, snad s výjimkou satiricky laděného Města Zera, zapůsobila nejvíc. Je daleko mrazivější a syrovější než mnohem známější Abuladzeho Pokání. Přece jen těch pět let, co oba filmy dělí, prolomilo ledy a umožnilo nazývat věci pravými jmény. Ke skutečnému filmovému zážitku je lepší znát historické reálie Sovětského svazu a Gruzie jako rodiště Stalina a jeho nejbližšího spolupracovníka Beriji, protože film respektive literární předloha pracuje se skutečnými jmény a historickými událostmi. Film je dokonalou ukázkou politické zvůle a analýzou, jak se rodí a fungují diktatury. Pečlivá režie, silné herecké výkony a kvalitní scénář - co chtít víc? Celkový dojem: 95 %. ()
Na začátku se po nicneříkajícím úvodu na parníku(který je však důležitý pro geniální pointu) zdá, že to bude něco na způsob Revizora.Ovšem místo známé věty "Lidičky, lidičky jede k nám revizor" zde je to děsivější " Soudruzi, soudruzi jedeme k soudruhu Stalinovi". Hlavní postavou je tanečník Sandro, patřící ke sboru tanečníků, kteří mají zahrát na hostině samotného Stalina!Poté je rozehrána hra absurdit(Josif zabije mouchu - tleská se , Josif řekne vtip - smějeme se). Je to o to děsivější, když víte, že ten člověk( vlastně lid jak sám říká) vás za křívý pohled mohl poslat přinejmenším do gulagu, jímá mě hrůza.Aleksei Petrenko si svou roli tyrana užívá.Nejvíce je to vidět ve scénách kdy máte jistotu, že ten člověk bude za chvíli mrtev.O každého mimo Stalina máte po celou dobu filmu tušení o jeho špatném konci! Film od kterého by se za závěrečné rozuzlení měli učit scénaristé! ()
U nás se o životě v době totality točí komedie plné tzv. laskavého humoru o tom jak to češi všechno pěkně švejkovali a nakonec to všechno dobře dopadlo. V Rusku, kde je historická zkušenost o poznání horší by takovýto humor asi nebyl na místě. Tahle dobová komedie je nasáklá humorem, který bych nazval děsivý. Z filmového setkání s generalissimem, i přes všechny ty směšné nesmysly které kydá, opravdu chvílemi mrazí. Alexej Petrenko ztvárnil Stalina naprosto skvěle a i přes komické prvky věřím, že reálně. I jeho výraz tváře značí cosi neurčitého mezi nevědomím a zákeřností, takže ani filmový divák (naštěstí jen to), nikdy neví na čem je. Podobný je i celý film - neustále mistrně balancující mezi komedií a politickým hororem. I pro něj je příznačná nevyzpytatelnost a neočekávatelnost toho co přijde v příšítím okamžiku. I přes uvěřitelné vtipy, jejichž humor vychází z neustálého soupeření v podlézání nejvyššímu, na vás padne tísnivá atmosféra zlé doby, kterou korunuje závěr. ()
Zajímavosti (2)
- Alexej Petrenko se ujal úlohy Stalina tak přesvědčivě, že si později roli zopakoval i ve filmu V srdci bouře: Churchill ve válce (2009) a šestidílném dokumentárním cyklu II. světová válka: Za zavřenými dveřmi (od r. 2008). (Nach)
Reklama