Pražský student

Problém filmu je jasný. S přihlédnutím k jeho stopáži se v něm zas tak moc naděje. Příběh lze označit za vágní a může působit zdlouhavě a rozvláčně. Co se ale může jevit jako největší zápor, může se z druhé strany pohledu brát jako největší klad. Jedinečnost toho filmu podle mě spočívá v jeho vnitřní bohatosti a v tom jak dokázal zprostředkovat autentickou atmosféru tajemné Prahy. Do toho filmu se dá vstoupit. Napojit se na něj a nechat se jeho prostředím pohltit. Ne, věřte mi, na téhle úrovni vám opravdu žádný jiný film, z doby před "Pražským studentem", podobný zážitek nezprostředkuje. Jeho tragický přesah rovněž umocňuje vnitřní podprahovou sílu díla. Nástup německého filmu, budoucího krále němého filmu, nemohl proběhnout lépe. (03.04.2021)

[FNŘ 2010] Pražský student (1913) není expresionistický film, rozhodně ne svým výtvarným zpracovnáním, kulisami, výpravou, ani ničím jiným. Ale je mi jasné, proč byl o několik let později natočen znovu, a to lidmi, kteří stáli za Kabinetem doktora Caligariho. Ten ústřední motiv k tomu vyloženě svádí. Dvojník, který přišel ze zrcadla, to je perfektní nápad, navíc po technické stránce velmi dobře provedený. Lépe, než třeba ve Vozkovi smrti Viktora Sjöstroma. Ale několik výtek by se našlo. Například Paul Wegener v hlavní dvoj-roli je na roli studenta a nejlepšího šermíře v Praze skutečně až příliš starý a neohrabaný. Výkony absolutně všech postav jsou hrozné, ačkoliv poplatné době vzniku. Omluvou pro ně je, že to byli zřejmě divadelní herci. Ale zase to, že štáb natáčel přímo v Praze, to je zase hrozně zajímavý "bonus". (07.08.2010)

Průkopnický film německého expresionismu na motivy povídky Edgara Allana Poea. Po obrazové stránce je Pražský student na svou dobu určitě velice zajímavý film, ale pro mě je u tohoto filmu mnohem více než obraz zajímavý literární podtext tohoto filmu, který je velice bohatý. Skloubení faustovského motivu s Poem, Kafkou a Bodlairem je více než výživné. [LFŠ 2009 – hudba: Kazety] (04.08.2009)

Tento film není expresionistický, jak tu všude zaznívá. Byl natočen mnohem dříve, než Caligari rozpoutal vlnu expresionistické kinematografie. Nenajdeme tu expresionistické kulisy ani líčení, a pohyb herců po scéně není diktován výtvarnou kompozicí. Pražský student má blíže spíš k Sjostromovu Vozkovi smrti - využitím dvojité expozice, mysteriózním příběhem, ale i civilnějším pojetím než pozdější německá díla. Srovnávání s expresionistickými díly tedy není přesné, protože je pouze předznamenává - sám je představitelem ranější kinematografie, která ještě nebyla zdaleka tak propracovaná. Film však stojí za shlédnutí, mimo jiné i proto, že v něm jsou zachyceny mnohé pražské reálie (Belveder, pražské panorama, sousoší na Karlově mostě atp.) (11.04.2010)

Někdo si z nezřízého života pořídí dnu, Balduin si pořídil oživlý odraz ze zrcadla. Již samotný námět dává tušit, že před divákem nebude tuctové dílo. Scénář je kvalitně vystavěn, byť je rozdělen do čtyř aktů, ctí nepsané pravidlo tří částí filmu. Herecké výkony jsou slušné, mnohé neokoraly, především představitelka Lidušky Salmonová je velice dobrá. Nejlepší na celém filmu je však režie, která hýří nápady. Ať už je to sofistikované použití barevných filtrů, netradiční rámování (především příchod dvojice na hřbitov je velice zdařilý), nápaditý vizuál (schody s klenbou), nebo největší deviza filmu, tedy triky. Za zmínku určitě stojí nasnímání zrcadla, v němž ona se odráží a on nikoliv. (02.08.2020)