Červený balónek

Pokud mám nějaký kultovní film, pak je to právě tento. Dětsky úchvatné, dospěle dojemné. Pustil jsem ho vnoučatům (věk ca. osm let - tak jako mi bylo při prvním shlédnutí - v dětství jsem ho pak viděl ještě několikrát - zkrátka kult). Tentokrát jsem s nimi film jen protrpěl, nechápali, o co se jedná a - ještě hůř - proč by se na něco takového měli koukat. Tak jsem si ho vzápětí promítl ještě v duchu - zkrátka kult. ---- S dovolením dědiců, podsunuji ještě recenzi Miana Nápravníka ---- Na dotaz, co chtěl říci svým filmem „Červený balónek“, zavrtěl Albert Lamorisse udiveně hlavou. To bylo tak –, vysvětloval. – Jednoho letního odpoledne jsem jel na motorce pařížským předměstím. Uviděl jsem balónek, který uvázl na pouliční lucerně, a rázem mě napadlo, že by bylo úžasné, kdyby se všechny balónky města spojily, aby unikly vzhůru k obloze. – Okamžik, pane Lamorissi. Otázka zněla: Co jste chtěl říci svým filmem „Červený balónek“? – Albert Lamorisse pokrčil bezradně rameny. Byl podrážděn. Ale nemohl odpovědět. Tazatel se ptal po druhé zbytečně. Lamorisse řekl jasně: „...a rázem mě napadlo, že by bylo úžasné, kdyby se všechny balonky města spojily, aby unikly vzhůru k obloze.“ Ve filmu „Červený balónek“, stejně jako předtím v „Bílé hřívě“ říká Lamorisse jedno a totéž: uniknout z tohoto světa plného krutosti, nenávisti a surovosti někam, kamsi, kamkoliv do říše svobody a poesie. Před čím uniknout? Před možnou katastrofou, kterou Lamorisse, citlivý básník obklopený nebezpečnou atmosférou posledních let, předvídá. V čtvrté dimensi jeho filmu visí vodíková puma. Z absurdního pocitu života vyrůstají kořeny Lamorissovy poesie. Poesie, která působí proto tak silně, že mluví současným lidem o jejich nejskrytějších obavách a instinktivní touze uniknout, uniknout kamkoliv, aby hodnoty lidského života byly zachovány. Nepochybně jde o filosofii resignace. Není záchrany leč v jakémsi pomyslném útěku, jenž však sám je nemožný, neboť planeta Země je příliš malá. O oprávněnosti takové filosofie lze diskutovat. O její pravdomluvnosti, upřímnosti a humanismu nikoliv. Láska k člověku je u Lamorisse příliš zjevná a nepopiratelná. Aby podtrhl tragickou bezbrannost člověka vůči katastrofě, stávají se hrdiny jeho filmů děti. Krutost spáchaná na dětech se umocňuje. Vidím v Lamorissových filmech jisté kontakty s filosofií Jean-Paul Sartra. Avšak nemyslím, že jde o čistý existencialismus. Existencialisté se svou kategorií volby volí často resignaci, která se tím stává vítězným naplněním existence. Lamorisse však nezvolil resignaci dobrovolně. Nepociťuje ji jako vítězství a dokonce ani jako uspokojující řešení. Rád by se jí vyhnul, ale logika společnosti, v níž žije, mu nedává žádné naděje. Jeho únik je plný smutku a Lamorisse odchází s této Země nerad. Z donucení. Na druhé straně se však jasně prosazuje existenciální nevíra v možnost positivního kontaktu mezi lidmi. Zde je zároveń jeden z důvodů, proč Lamorisse potřebuje tak málo dialogů anebo proč je nepotřebuje vůbec. Jeho osamělí hrdinové jsou obklopeni skleněnou stěnou, kterou nepronikne slovo. Odkázáni do své samoty nemohou bojovat. Mohou pouze ustupovat. Uniknout. Jsou to pronásledovaní opuštění ptáci, hledající asyl mimo tento svět. Je zajímavé, že hrdinové Lamorissových filmů nezachrańují sebe. Zachraňují buď krásného divokého koně nebo balónek. A kůň i balónek jsou tu abstrakcemi stejného rodu. Nejde tedy jen o záchranu fysického člověka, nýbrž především o záchranu jeho nejryzejších ideálů. Divoký kůň nám vnucuje představu svobody. Červený balónek je symbolem čistoty a krásy, poetickou připomínkou našich dětských her a snů. To všechno je ohroženo. Ale Lamorissovi hrdinové neznají nikoho, kdo by přispěl na pomoc. I kdyby ho znali, nemohli by se s ním domluvit. Odcházejí proto do moře nebo mraků a stejně tak by mohli odcházet do pusté stepi nebo do nekonečných sněhových polí, kde není ničivých zákonů, které vládnou lidské společnosti. Jde-li u Lamorisse o filosofii vyúsťující v resignaci, zdá se logické, že je pesimistickou. Avšak divák, zvláště při filmu „Červený balónek“, pocity absolutního pesimismu nemá. To souvisí s Lamorissovým humanismem. Básník, stojící uprostřed světa, jehož struktura je labilní, v kterém nerovnováha mezi válkou a mírem se mění co chvíli ve prospěch jednoho nebo druhého ramene vah, není schopen se stát rozhodným prorokem budoucnosti. Katastrofu předvídá, ale nikoliv s naprostou jistotou. Zvláště proto ne, že positivní hodnoty jasně vidí, věří v ně a bouří se proti jejich likvidaci. Lamorissova filosofie je filosofií pocitu a nikoliv vědeckého systému. Nicméně filosofie pocitu má v umění své místo a oprávnění. Často bývá citlivější, jemnější a sensitivnější než nejpřesnější výpočty exaktní vědy. Často však zůstává bezradnou: Básník však není nucen podávat hotové budoucí dějinné řešení společenských konfliktů, které líčí, říká Engels. V umění platí upřímné a pravdomluvné vyjádření osobního vidění a cítění víc, než chladná odosobnělá rozumová spekulace. Proto je Lamorissovo umění přesvědčivé. Lamorisse diváky svou láskou k člověku dojímá. Tím je získává pro svůj humanismus. A proto ať je v jednotlivých otázkách jakkoli v právu nebo v neprávu, jeho umění má positivní a progresivní význam. Otázkou zůstává další Lamorissův vývoj. Neboť cesty, kterými půjde, mohou směřovat právě tak do nihilistické skepse jako k silnému vzdoru proti mefistofelským silám společnosti. _______________________________________________________________ M.Nápravník, „Filosofie katastrofy u Alberta Lamorisse“, Kultura, č. 25, 1957, s.9. ________________________________________________________________ (23.03.2014) (méně) (více)