Všichni moji cizinci

Film o trpezlivosti. O tom, kto dlhšie vydrží pozerať a ten, čo vydrží až dokonca, dostane dúhovú stužku, ktorú si môže zavesiť na uzdičku. Lebo v pohode, veď prekrútime predlohu tak, aby to šlo v súlade s modernou dobou, takže kým Japonec v origináli má tajomnú milenku a ide to do hororu, tu je samozrejme najdôležitejšou časťou, že ide o homošov. Čo by nevadilo, keby na sledovanie mnohých scén netrebalo podviazať žalúdok a dať si zo litra vodky so soľou za neustáleho žuvania zázvoru, lebo nevoľnosť sa môže objaviť v každej chvíli a opakovane a zo zážitku, ktoré malo byť kvalitné divadlo sa zase stáva len dávidlo. Čo tam po kvalitnej predlohe, keď najdôležitejšie je ukazovať režisérove chúťky, takže po hladkaní chlpáčov v rozkroku, cez pomalé lízanie prasknutých pier, rozkošné trenie si pánskych stehien jedno o druhé, nežné škrabkania na mnohokrát vyhobľovanom chrbte, krásne hranie na fujare po stiahnutí nohavíc až po slastné zasúvanie do vývodu, odkiaľ padajú len hovná, človek sa už akosi nabaží tej umeleckej potencie a pri vymieňaní kýbla pre prípad ďalších produktov akútnej vomitózy už aj zabúda, o čom ten film vlastne bol. (03.02.2024)

Na herecký koncert plný dokonalej symbiózy a chémie v podaní dvoch Írov odporúčam vyčleniť neskorý večer, ktorý eliminuje rušivé elementy dňa. Nechajte sa pohltiť nocou, v takmer prázdnom londýnskom mrakodrape, v ktorom Adam (Andrew Scott) náhodne spoznáva svojho tajomného suseda Harryho (Paul Mescal). All of Us Strangers je skutočne výnimočným režijným a scenáristickým počinom Andrewa Haigha, ktorý pracuje s nesmierne citlivými témami v mnohých ohľadoch celkom novátorským spôsobom. Veľmi ťažko o filme čokoľvek napísať, bez toho, aby som čo i len v náznakoch neprezrádzala jeho smerovanie. Môžem však povedať, že jeho pozeranie pripomína terapiu u psychológa. Je návratom k svojmu malému ja. Bolestivým, ale súčasne nádherným uzdravovacím procesom (a to nielen pre Adama, ale aj samotného diváka). Osamelosť, strata, vysporiadanie sa s minulosťou, ktorá neprebehla podľa predstáv, no i tak ju nie je možné zmeniť... aj to sú nosné témy filmu, ktorého príbeh bol inšpirovaný novelou od japonského scenáristu a spisovateľa Taichiho Yamadu. All of Us Strangers je o večnom hľadaní lásky a túžbe po šťastí, namiesto ktorého často prichádza nájdenie nepochopenia a narazenie na medziľudské bariéry. Je o blúdení svetom, v ktorom sa večne cítite ako cudzinec. Citlivý soundtrack, nádherne vystavané obrazy z poloprázdneho mrakodrapu na mesto plné opustených duší. Herectvo dokonalé aj v tých najmenších detailoch (dvojicu perfektne dopĺňajú Adamovi rodičia v podaní Claire Foy a Jamieho Bella). Brilantný scenár, ktorý údernými dialógmi nepríjemné jatrí rany a vo finále zasadzuje rozhodujúci úder. A v prvom rade je to film o „power of love“. (11.02.2024)

Andrewa Scotta víc vnímám od jeho kouzelného katolického kněze v Potvoře, tady si v dosud neobydleném londýnském věžáku krade veškeré scény pro sebe. Náhodně poznává stejně osamělého souseda, který rozbourá jeho každodenní stereotyp. Vyklíčí mezi nimi intenzivní vztah, který prolínají vzpomínky na Scottovo dětství, ve kterém přišel o oba rodiče. Potěší autentické dialogy, potěší herectví nejen ústředního dua, ale i živých a zdravých rodičů Claire Foy a Jamieho Bella. Přesto jsem se na konci sám sebe ptal, co mi sakra uteklo? Nevím, jestli tam nahoře probíhaly nějaké sluneční erupce, ale mě prostě výsledek (nejen) emočně nesemlel. (19.02.2024)

Tady jsem neměla obavy a i když jsem netušila, co čekat, věděla jsem, že je to sázka na jistotu a že mě film nezklame. Konečně vysoce kvalitní film, herecká symfonie, skvěle padnoucí soundtrack, inteligentní scénář, který výborně přechází mezi linkami čtyř hlavních protagonistů. Emoční náboj od začátku do konce, aby na konci zažil divák závěrečný emočně-sopečný výbuch. Tleskám a děkuji konečně po dlouhé době za kvalitní filmový zážitek. (28.01.2024)

V průběhu sledování tohoto filmu má člověk spoustu otázek. Co to hlavní hrdina přesně dělá? Odehrává se to celé jen v jeho hlavě? Kdy to začalo? Proč až teď? Jak s tím souvisí ten druhý? Proč spolu nejsou častěji? K čemu to všechno povede? A tak jste tu hodinu a třičtvrtě zvědaví, místy napjatí, místy je vám s tím filmem i docela nepříjemně, jak se na vás úplně přenáší ta samota, bolest zejména Adama. Tak procítěný, přitom přirozený výkon se ve filmu hned tak nevidí a podobně přesvědčivý je i můj oblíbenec Paul Mescal jako Harry, ačkoli Andrew Scott (pro mě v podstatě nový objev, asi jsem někde něco dost zaspala) ho tu přece jen podle mě trochu převyšuje (což bude asi i tím, že má mnohem víc prostoru a je hlavní postavou). Sledovat můžete také velmi působivé vkusné intimní scény, poslouchat krásné (retro) písničky, cítit zvláštní křehkost, magii, kouzlo toho příběhu, o kterém až do konce vlastně víte tak málo, ale přesto ho prociťujete s hlavním hrdinou, jeho přítelem, ale např. i v některých silných scénách s jeho rodiči. A pak přijde závěr, ve kterém toho spoustu pochopíte, další věci zůstanou nejasné a vy si říkáte, jestli vám chybí nějaké výraznější osvětlení, výhled do budoucna. Abyste (nebo alespoň já tedy ano) došli k tomu, že vám ta niterná pocitovka sedla přesně takto, jako se postupně rozvinula a nakonec uzavřela. Na pět hvězd bych šla, kdyby mě to dokázalo celé ještě o něco více emočně zasáhnout, i tak jsem ale spokojena. 80 %. (23.02.2024)