Assa

Filmu, v ktorom je tak príšerný pop-rock, nemôžem dať vyššie hodnotenie. Zúčastniť sa nejakého koncertu tejto kapely by bol veľmi traumatizujúci zážitok. Prvá časť ma takmer až znechutila, bola zbytočne mätúca, ťažko sa dostávalo do deja, aj do atmosféry filmu. Tú druhú som ale videl až na druhý deň, čo veci iba pomohlo. Má podstatne väčší spád, zaujímavejšie sekvencie a dej sa hýbe. Vyzdvihovať film kvôli odvahe ísť proti systému v systéme mi príde v roku 1987 trochu nadnesené, s otázkou problémov kapiel v režime sa vysporiadaval v tomto období aj slovenský film Iba deň a možno aj lepšie. O tom primárne ale na druhej strane Assa nie je. (21.04.2016)

Šedivě zmrzlý Krym, na Nicka Cave odkazující ruský punk. Soc-kritická linie ústřední trojice a jejího okolí vs carský počátek devatenáctého století. Absurdita a závan surrealismu, abstraktní animace a brechtovké pomrkávání ve formě titulků. Tohle se mi prostě musí líbit, nehledě na to, že Solovjov mě s jeho poetikou ještě ani jednou nezklamal. Ale co dál? Začít se učit rusky? ///// Konec ledna 2014 a pokračování rozepsaného komentáře: Když Sergej Solovjov natočil v Kazachstánu Divokou holubici, byl pověřen tvz. kazašskou misí - středoasijská kinematografie dlouhodobě upadala, zejména kvůli nedostatku filmařů. Solovjov tehdy dostat za úkol vybrat si mladé talenty a těm předat své dovednosti. Assa je produktem této spolupráce a jí vděčíme za to, co oslnilo festivaly a čemu se začalo říkat "kazašská škola" či "kazašská nová vlna". Gorbačova přestavba byla v plném proudu, ale Solovjov se rozhodl zasadit děj do roku 1980, do období stagnace, nesvobodné doby, kdy se navíc rozmáhal nešvar propojování politiky a byrokracie s organizovaným zločinem. Hlavní hrdina Bananan (ztvárněný hudebníkem Sergejem "Afrikou" Bugajevem) je tedy perzekuován za banální nošení náušnice a postaršímu mafiánovi Krymovi (režisér Stanislav Govoručin) prochází všechny jeho nekalé činnosti. Mezi oběma se zmítá mladičká Alika (svého času manželka a vlajková herečka Sergeje Solovjova Taťjána Drubič), která si sice chce vybrat mladého hudebníka, ale Krymovy konexe sahají příliš daleko. Máme tu tedy rozpor oficiálních struktur a nově se rodícího undergroundového rockovo-punkového hnutí. Solovjov na filmu spolupracoval se např. se skupinou Akvárium (jedna z mála stále fungujících ruských skupin), jejichž hudba zazní v kouzelné lanovkové scéně) či Kinem legendárního Viktora Coje. Tomu navíc patří i buřičský závěr filmu - když odejde uprostřed kádrového pohovoru, aby s tisícihlavým davem (symbolizujícím národ) pěl "chceme změnu", člověk, jako by slyšel pomalé otáčení perestrojkových koleček. (06.08.2012)

Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba.  A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji  reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním. (24.06.2023)

Osmdesátková popová postmoderna po sovětsku – doprovázená až po muzikálovost hudbou nové vlny à la dejme tomu Stromboli anebo i nějaký ten Čok – ale už to mám – hlavní inspirací pro tuhle formu byla prostě a sprostě Bessonova Podzemka (proč v tom hledat Caraxe? – i když Zlá krev…) - a k tomu si teda neodpustili Bachovo Ich ruf zu Dir BWV 639, náležitě vymknuté synťákovou nápodobou marimby, ano, to Ich ruf ze Solaris, které od těch dob molestuje každý Trier, když chce naznačit, že bacha, duc-hovno. Vymknuté je v ASSA vlastně vše – podobně jako třeba v Kopytem sem… Pořád jakože vysoká hra (ve skutečnosti plavovlasý Jesenin versus mužný daddy mafián – stáří a mládí – a pak vlastně už jen děvucha a ťerpajzlíci), ale nejde o nic transcendentálního, zdá se mi. Barvičky jak v Kieślowskim, ale vysoké to ne a není, oproti tomu byl Krzysztof filosof; kamera manýristická, poučená ovšem Tarkovským – dlouhé jízdy, ručka, protisvětlo, možná i nějaké to rybí oko, nakloněné roviny, akcenty barev – obrazovost je na ASSA to nejpěknější a dodnes nevybledla – Krym! A do toho tedy ten polystylový mischung všech žánrů – od špionážky přes zmíněný muzikál, kostýmní drama až k romanci – tohle vše načal Beineix, Wenders, Żuławski, osmdesákový Godard... Nové to už nebylo, ale byl to takřka dernier cri a v SSSR to muselo rezonovat jak blázen. Trochu opakuju, co tu už je řečené - jde o velkoruskou epiku, tempo je pomalinké a druhá část je výrazně lepší. Hladký popík, který toto zastřešuje (protože po těch letech všechny pózy, charismata a legendy vyčpěly - řekněme si to otevřeně: kapely Aquarium a Kino JSOU byť novovlnný popík), ten popík to odlišuje od „vyššího stylu“ typu Sokurova té doby. Inu mládí – mládí nevykouřené roku 1987 – škoda, že ty naděje padly. Po pár dnech zvyšuju na 5 právě kvůli té naději, kterou to dává. Díky za to! (12.01.2023)

Zatímco ve většině dřívějších sovětských filmů bylo možné identifikovat silné propagandistické podtóny a patriotismus, do Assy se již promítala jistá nespokojenost s tehdejším režimem – hlavním hrdinou zde už není spořádaný sovětský občan, nýbrž rebelující punker, který běžné občany a především pak vykonavatele zákona pobuřuje svým chováním i vzhledem, přičemž je divákovi prezentován nikoliv jako odstrašující případ, který se dočká potrestání, nýbrž jako tragický hrdina omezovaný režimem. Technicky je film na velmi vysoké úrovni (v porovnání např. s jen o čtyři roky staršími Torpédovými bombardéry) a obsahuje množství nezvyklých formálních prvků, jako je grafická vložka ve formě promítání abstraktních výjevů v rychlém sledu, textové vysvětlivky přerušující souvislý děj, anebo videoklipová sekvence. (09.01.2011)