Асса
Obsahy(1)
Ruský režisér S. Solovyev rozohral pestorfarebnú drámu o potrebe zmeny a hodnotovom úpadku v Rusku konca 80. rokov. Na ústrednom motíve ľúbostného trojuholníka medzi krásnou dievčinou, mafiánskym šéfom (meno postavy i jej charakter boli inšpirované skutočnou postavou) a mladým anarchistickým hudobníkom spievajúcim v divokej punkrcokovej kapele autor deklaroval najpálčivejšie problémy vtedajšej spoločnosti a mentality mladého človeka sužovaného dobou a zastaralou ideológiou. Symbolicky názov ASSA je v úvode vysvetlený ako "prvé, čo Noe povedal, keď po potope vystúpil na pevnú zem." čiže akési posledné memento, posledný prežitok z "čias pred potopou . . ." (Jordan)
(více)Recenze (24)
Chápem, že film mal apelovať na zmenu nielen spoločenských ale i iných pomerov vo vtedajšej krajine "obmedzených možností" a kvitujem režisérovu odvahu, no mne prišlo takéto prevedenie strašne nudné a fádne. Divné a nezaujímavé postavy, ktoré si ma ničím nezískali, a kostrbato vystavaný a strašne uťahaný príbeh. Na rozdiel od nepriameho pokračovania - Ihla, ma neoslovila ani hudba. ()
Podobně jako garmon***** mě velmi brzy zaujal vytříbený postmoderní přístup, především k ději. Jako by na to měl Solovjej patent. Ale zase, na druhé straně, film neztratil onu pověstnou ruskou románovou přehlednost. Označil bych jej "film soudobý", podobně jako se označuje soudobá hudba. A podobně: nechci do něj ani nijak zasahovat, vždyť se odehrává mimo mě: nijak mě nezasahuje, a ani já do něj nechci šťourat. Postmoderní díla usilující o objektivitu se tříští do množství subjektivit, která už nejsou schopna ji reprodukovat. Postmoderní dílo je libé v tom, že vás nikdo nemůže rušit jeho převypravováním. ()
veľmi pestrofarebný film, po stránke formálnej dosť komplikovaný, s mnohými motivickými rovinami ako je napríklad rovina milostná, končiaca sa shakespearovsky tragicky a mierne pripomínajúc posledné tango v paríži, rovina akéhosi osobnostného úpadku a dekadencie a zároveň revolčná rovina a idea zmeny, ktorá v tom čase v rusku ožívala. po stránke hereckej hlavne trojuholník Krymov, Bananan a mladá a krásna T. Drubič naozaj impozantné a rozhodne svojské a dynamické po stránke hudobnej, o ktorú sa okrem iného postarali najmä skupina Akvárium alebo Viktor Coj a iní . . . ()
Únik do světa snů z reality. Reprezentuje ji rocková hudba, která vnáší světlo, naději. Neodehrává se to ve velkých centrech Moskva nebo Petrohrad, ale na Krymu. Vidíme odkaz na to, co už v Rusku zaniklo na různé undergroundové společnosti zde je odkaz na leningradský underground. Svět konce 80.let, svět undergroundu. Leningrad byl vždy jakoby že to nebylo na očích jako v Moskvě. Film je to složitý, má obrovské množství rovin a vyžaduje velkou pozornost. Jsou na něj různé reakce - nadšení až odpad. Snad budete patřit k těm fajnšmekrům. Hudba kapely se mi zdála kouzelně retro. ()
Šedivě zmrzlý Krym, na Nicka Cave odkazující ruský punk. Soc-kritická linie ústřední trojice a jejího okolí vs carský počátek devatenáctého století. Absurdita a závan surrealismu, abstraktní animace a brechtovké pomrkávání ve formě titulků. Tohle se mi prostě musí líbit, nehledě na to, že Solovjov mě s jeho poetikou ještě ani jednou nezklamal. Ale co dál? Začít se učit rusky? ///// Konec ledna 2014 a pokračování rozepsaného komentáře: Když Sergej Solovjov natočil v Kazachstánu Divokou holubici, byl pověřen tvz. kazašskou misí - středoasijská kinematografie dlouhodobě upadala, zejména kvůli nedostatku filmařů. Solovjov tehdy dostat za úkol vybrat si mladé talenty a těm předat své dovednosti. Assa je produktem této spolupráce a jí vděčíme za to, co oslnilo festivaly a čemu se začalo říkat "kazašská škola" či "kazašská nová vlna". Gorbačova přestavba byla v plném proudu, ale Solovjov se rozhodl zasadit děj do roku 1980, do období stagnace, nesvobodné doby, kdy se navíc rozmáhal nešvar propojování politiky a byrokracie s organizovaným zločinem. Hlavní hrdina Bananan (ztvárněný hudebníkem Sergejem "Afrikou" Bugajevem) je tedy perzekuován za banální nošení náušnice a postaršímu mafiánovi Krymovi (režisér Stanislav Govoručin) prochází všechny jeho nekalé činnosti. Mezi oběma se zmítá mladičká Alika (svého času manželka a vlajková herečka Sergeje Solovjova Taťjána Drubič), která si sice chce vybrat mladého hudebníka, ale Krymovy konexe sahají příliš daleko. Máme tu tedy rozpor oficiálních struktur a nově se rodícího undergroundového rockovo-punkového hnutí. Solovjov na filmu spolupracoval se např. se skupinou Akvárium (jedna z mála stále fungujících ruských skupin), jejichž hudba zazní v kouzelné lanovkové scéně) či Kinem legendárního Viktora Coje. Tomu navíc patří i buřičský závěr filmu - když odejde uprostřed kádrového pohovoru, aby s tisícihlavým davem (symbolizujícím národ) pěl "chceme změnu", člověk, jako by slyšel pomalé otáčení perestrojkových koleček. ()
Reklama