Zlaté opojení

Už dávno som sa tak netešil happy-endu ako pri tomto filme (napriek tomu, že je jasný od začiatku). Ale keď ono sa to ani nedá nefandiť takej sympatickej postave, akou je chaplinov tulák, ktorý či už sa smutne pozerá psími očami, alebo sa snaží, aby mu pri tanci nespadli nohavice...vždy si ma dokáže získať. A to, čo niektorí volajú sentimentálnosť, je pre mňa kúzlo starých filmov, bez ktorého by to vôbec nebolo ono. (01.04.2009)

Díky Chaplinovi jsem začal mít rád němé filmy a pochopil, že v nich můžu objevit něco nového, podobně opojného jako v pozdější produkci. Konkrétně tenhle film mě naučil mít rád trhaný obraz, nezastavitelnou hudbu v pozadí, naivní triky a přehnané herectví. Těžko říct, jestli bych bez Zlatého opojení vůbec našel odvahu vidět ty desítky úžasných filmů beze slov, které plní vitríny nenažraných intelektuálů... Tím nechci říct, že pouze a jedině tenhle Chaplin otevře "bránu k poznání". Na každého asi čeká jiný film, pokud vůbec - ale stojí za to hledat. (22.08.2005)

Výborný Chaplinův film, který neobsahuje tolik gagů jako třeba filmy Harolda Lloyda z téhož období, ale spíš obsahuje komplexnější zápletku, o tulákovi na Aljašce, jak ke štěstí přišel. Zlaté opojení bylo údajně prvním Chaplinovým dílem, ke kterému byl předem napsán kompletní scénář a ačkoliv nevím, jestli je to pravda, na filmu je pečlivé budování zápletky poznat. Pořád je to tedy hlavně směs epizod, ale ve výsledku to do sebe pěkně zapadne. Viděl jsem navíc verzi podbarvenou krásnou hudbou a sám režisér vyprávěl, což musím přiznat, občas pomohlo (i když jindy zase popisoval věci očividné.. to je prostě problém s němými filmy..) (04.05.2009)

Jeden z nejlépe natočených Chaplinových filmů. Děj je jasná tragikomedie, nezapomenutelné scénky s kuřetem, padajicí chatou a kalhoty. [8/10] (Charles Chaplin) (Němý, čb. /// Produkce: Charles Chaplin /// Scénář: Charles Chaplin /// Kamera: Roland Totheroh /// Hudba: Max Terr (verze z roku 1942)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (18.02.2010)

Sledovat postupnou žánrovou proměnu někdejší jednoduché grotesky do nákladnějšího celovečerního filmu s příběhem, který nese už jasné poselství, je vždy povzbuzujícím i oblažujícím svátkem duše. Němý film byl svým způsobem tragickým; doslova raketový nástup zvukového období na přelomu dvacátých až třicátých let byl pro mnoho tehdejších tvůrců, ale i kinohudebníků doslova uměleckou i existenční tragédií. Jedno je jisté: i v zralejších a technicky i umělecky náročnějších tvarech nebyl němý film, adoptivní sourozenec pantomimy, bez šancí. Nikoliv náhodou se Chaplin spřátelil s Ejzenštejnem. Vzájemná úcta velikánů naznačuje i dnes smysl a vývojovou křivku hraného filmu. A to opojení k tomu prostě patří. (01.03.2008)