Diktátor

Skutocne by som chcel vidiet, ako sa tvaril samotny Hitler pri sledovani tohto filmu. Chaplin je ako vzdy perfektny a na niektorych scenach som sa s chutou zasmial. Ten tanec s globusom nemal chybu, ale zasmial som sa aj na holeni zakaznika v kadernictve do rytmu znamej madarskej klasiky Madarskeho tanca od Brahmsa, v tomto je Chaplin proste talent. Film trva dve hodiny a preto sa tam najde aj nejake to hluche miesto, ale bavil som sa inac cely film. Diktator mal v tom roku sice 5 nominacii na Oscara vratane najlepsieho filmu roka, herca v hlavnej ulohe Chaplina alebo vo vedlajsej ulohe Jack Oakie, ale nedostal ani jedneho a vtedy bol Chaplin dost sklamany. Oscara si za hlavnu ulohu prevzal James Stewart za romanticku komediu PRIBEH Z FILADELFIE (1940), v kategorii vedlajsej ulohy Walter Brennan za western CLOVEK ZE ZAPADU (1940) a najlepsim filmom z desiatich nominacii sa stal thriller od Alfreda Hitchcocka MRTVA A ZIVA / REBECCA (1940). V tom obdobi to boli prve Oscary, kde boli vysledky po prvykrat utajene... 15.01.2010 ______ Charles Chaplin - (Hynkel - Tománsky diktátor / Židovský kaderník) +++ Jack Oakie - (Napaloni - Baktérijský diktátor) +++ Reginald Gardiner - (Schultz) +++ Henry Daniell - (Garbitsch) +++ Billy Gilbert - (Herring) +++ Grace Hayle - (Madam Napaloni) +++ Paulette Goddard - (Hannah) +++ Produkcia: Charles Chaplin, Carter DeHaven +++ Hudba: Charles Chaplin, Meredith Willson +++ (15.01.2010)

Zatímco u Světel velkoměst jsem si grotesku nedokázal vychutnat kvůli prvkům přesládlého melodramatu, Diktátor, drama o těch nejvážnějších věcech, mne bavil díky mistrně zakomponovaným prvkům grotesky. Velká poselství, v čele s tím závěrečným, kdy mizí hranice mezi Chaplinem a jeho postavou, nejsou zazděné fyzickými gagy. Ty zároveň – minimálně v případě Hynkela, zakomplexovaného adepta na psychoanalytické ležení – slouží charakteristice postav. Chaplinův smysl pro slovní humor, v mezititulcích němých filmů přítomný mnohem méně než u Keatona nebo Lloyda, prozrazuje proměnění i ostatních jmen pohlavárů ve slovní hříčky (Herring, Garbitsch, znějící stejně jako „garbage“). Diktátor je velký a důležitý film, nikoliv jen v rámci Chaplinovy kinematografie a jeho význam neskončil s válkou. Určitě se k němu vrátím. Podle aktuálního rozpoložení buď proto, aby mne dojal, anebo pobavil. Apendix: Při vší úctě k Chaplinovi, nejvtipnější byl Jack Oakie jako Napaloni, typ vrcholného politika, na jaké (ne)jsme zvyklí také v Česku. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, berg.12, Pacco, Jordan, sportovec (01.02.2010)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Chaplinův neutuchající herecký koncert, kterým si definitivně pojistil svou nesmrtelnost a v mých očích i titul samotného patrona herectví. Jeho kreace coby diktátora Hynkela (no zkrátka Hitlera) uvádí v úžas jak neuvěřitelným smyslem pro situační komiku, tak i viditelným zápalem a precizností, s jakými se Chaplin této role zhostil a udělal z ní legendu. S přechodem na zvukový film si navíc mistr také poradil naprosto bravurně a scénář plný šťavnatých pokojových dialogů, neodolatelně hašteřivé němčiny a příjemných groteskních prvků patří k tomu nejzábavnějšímu a nejpromyšlenějšímu, co jsme mohli ve veselém žánru kdy vidět a slyšet. Nemluvě ještě o důležitém poselství, které je v závěru vyklopeno možná až moc pateticky, ale i po letech neztrácí žádnou váhu a je stále aktuální jako nic jiného. Jo a pro zajímavost, sám Hitler měl údajně Diktátora v oblibě a nechával si ho často pouštět. ...... Ve filmech se asi vyznal no. :-) 90% (14.08.2013)

Tak tohle je opravdu kultovní záležitost. Do filmu jsem šel s despektem. Dost starých filmů časem ztrácí svoje kouzlo, třeba takový Občan Kane mi nic neříká. Ale tohle je kouzelné. Opravdu jsem nečekal, že se u tak starého hollywoodského filmu budu smát, ale ono ano. To jak Chaplin zesměšňuje Ádu je geniální. (25.04.2005)