Diktátor

Dílo, které vzniklo pod tíhou své doby; na hony vzdálené té naší. Přesto tak povědomé a opakující se situace. Odstrašuje a inspiruje. Baví a varuje. Svým typickým způsobem a komediálním umem se snaží Chaplin sdělit světu svou myšlenku a sen. Bez oné myšlenky je to vlastně jen průměrný ošoupaný snímek plný krátkých gagů, který se vleče a asi nepobaví všechny. Možná jím snad je i tak. A když už jej zavrhnete, protože to není nic pro vás, poslechněte si alespoň závěrečný emotivní Chaplinův projev, kterým film graduje a podbarvuje celý příběh. Právě ten smutný příběh, který už by se neměl nikdy opakovat. Mně, jako divákovi, dal Diktátor vše, co jsem od něj očekával. Proto volím pět hvězd. 90% (12.11.2019)

Charles Chaplin ako kráľ grotesky si zobral na paškál ,,vodcu" Adolfa Hitlera, pričom obidve osobnosti mali spoločné, že nosili rovnaký štýl zastrihnutých fúzov do štvorca, zvaný „ muška ” , kde Hitler to okopíroval práve od Chaplina. Okrem fúzov majú spoločný rok narodenia, a to 1889 + dátum narodenia s odchylkou len štyroch dní, Charles 16. apríla a Adolf o 4. dni neskôr. Charles pritvrdil, aby zosmiešnil diktátora Hitlera, on sám predstavuje postavu HYNKELA, čo je predobraz, karikatúra samotného vodcu Adolfa Hitlera s tým, že si nacvičuje führerove hlasité prejavy, vládne v Tománii, čo predstavuje Nemecko, a taktiež sa dostaví Hynkelov spojenec NAPALONI, čo predstavuje Benito Mussolini, alias „ Duce ”. Charles Chaplin prichádza v dobe vojny s odvážnym projektom, ktorý 100% nasral Hitlera, aby zúril, Chaplin ako rodený brit povzbudil morálku svojho národa, nakrúcalo sa zrejme v USA, ktoré ešte neboli aktívne vo vojne, to sa onedlho zmení. Neviem, či si Charles Chaplin uvedomoval, čo čaká židovské obyvateľstvo v koncentrákoch, ktoré tu tak spomína, ešte sa k tomu neschylovalo, ale nechýbalo veľa času, čo so židovskou otázkou. Podarilo sa mu Hitlera položiť na lopatky v brilantnej satire, ktorú si mohol dovoliť len zrejme majster Chaplin, že sa nebál o únose, kde by si ho Adolf podal, tak to sa cení + scény, ktoré vošli do dejín, ktoré sú zapamätania hodné, alebo zámena dvojníkov so židovským holičom, ktorý voľakedy stratil pamäť dostane príležitosť povedať do duše Tománii v záverečnom povzbudzujúcom príhovore, kde si ho pomýlia so samotným HYNKELOM !!! (05.09.2015)

Už dvakrát som mal to šťastie natrafiť na tento kúsok dosť neskoro v noci a vždy som videl iba pár minút v závere. Tentoraz som si ho vychutnal celý a na moje prekvapenie film výborne funguje aj po takej neskutočne dlhej dobe. Celý úvod odohrávajúci sa počas 1.sv. vojny som sa výborne bavil. Chaplin je skvelý. Zistil som, že poriadna facka po papuli pobaví dokonale, aj keď za nemej éry ich spolu s kopancami rozdali vo filmoch na tisíce. Film je pre mňa až prekvapivo nadčasový a trúfam si povedať, že po dokonalom zreštaurovaní i zdigitalizovaní obrazu a zvuku by mohol aj dnes mnohých divákov osloviť. 90%. (30.05.2011)

O genialitě Charlese Chaplina jsem v podstatě nikdy ani nezapochyboval... Chaplin nebyl vyjimečný jen svou komikou nebo jako tvůrce nového typu postavy - Tuláka, ale též jako dost silný kritik poměrů ve společnosti (které často přesahují až do současnosti). Stačí jen zmínit snímky jako Moderní doba , Kid nebo Světla velkoměsta. Diktátor je v první řadě protiválečný a protifašistický film, svou geniální komikou paroduje nejen Hitlera a Mussoliniho, ale vlastně všechny vůdce s despotickými a diktátorskými choutky. Pozoruhodný je fakt, že Chaplin začal tento snímek natáčet už v roce 1937, tzn. v době, kdy většina lidí na západě o nebezpečnosti nacismu nevěděla takřka nic. Některé skeče aspoň pro mě samotného představují to nejlepší, co kdy bylo v komediálním žánru natočeno. Stačí zmínit scénu holení za doprovodu Brahmsova Uherského tance nebo parodii na ambice všech diktátorů ve scéně s globem... Podivuhodný je ovšem také fakt, že si Chaplin svůj hlas šetřil tak dlouhou dobu. Zatímco zvukový film existoval už více než deset let, Chaplin promluvil až tady. Ale promluvil a navíc v tu nejdůležitější chvíli! Závěrečný projev židovského holiče je tím nejsilnějším protiválečným manifestem, jaký jsem kdy snad ve filmu slyšel. Z úst někoho jiného by to možná vyznělo pateticky, ale Chaplin je přesvědčivý a jeho slova působivá. Diktátor je velice vtipná komedie o velmi smutných věcech. Ovšem proti tuposti násilnických režimů asi jiný recept než parodie neexistuje. I když, jak se jednou sám Chaplin zmínil, kdyby věděl, jaká zvěrstva nacisti páchali, nebyl by schopný si z toho dělat legraci. Jít pod pět hvězdiček by byla svatokrádež. (21.05.2006)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)