Inazuma
-
Lightning
Drama
Japonsko, 1952, 87 min
Režie:
Mikio NaruseHrají:
Hideko Takamine, Kyôko Kagawa, Chieko NakakitaKomentáře uživatelů k filmu (2)
-
strougy
Povedený snímek o každodenních starostech jedné rodiny v Tokiu, který i přes datum vzniku zůstává většinou ztvárněných problémů (vztahy mezi nevlastními sourozenci a pohlavími, generační rozdíly či otázka bydlení a zaměstnání) stále aktuální i v dnešní době. Zajímavou vedlejší linií je pak názorový střet mezi tradicí vedenou matkou, pro kterou příbuzenský vztah znamená více než morální kvality jedinců a po štěstí nemá cenu bažit, jelikož to přichází za člověkem samo, a moderní, již více západními hodnotami ovlivněnou Kyoko, pro níž se naopak být šťastný stává životní prioritou a ve své cestě za ní nemilosrdně opovrhuje všemi, kdo jako ona nejsou schopni žít podle této absolutní hodnoty a během své životní cestě tak sebou nechají díky soucitu zametat jako třeba Mitsuko vyděračskou milenkou svého zesnulého manžela. Ovšem ta se právě díky své nejistotě a schopnosti soucitu stává nejsympatičtější a veskrze nejlidštější postavou celého příběhu, s kterou se tak může divák identifikovat snadněji než s až moc jednoznačně definovanými ostatními postavami, které v některých případech ustrnuly jako pouhé obecné typy ( Kasuke jako slabošský syna či Nuiko jako zlá, intrikánská sestra). Ani pár dalších drobných chyb, jako třeba odporně zidealizovaná sourozenecká dvojice, mi ovšem nijak nezkazily prožitek povedeného filmu a já si tak užil příjemnou filmovou cestu za zajímavými osudy jedné obyčejně neobyčejné rodiny.(6.1.2010)
-
vypravěč
Přemýšlím nad tím, proč mne ty Naruseho nejobyčejnější příběhy nepřestávají přitahovat. Nadchlo (či přinejmenším potěšilo) mne devět předešlých, oslovil mne i tento desátý, který jsem viděl. Nepochybně je to skvělým, přirozeným hraním herců, z nichž někteří dokáží vtělit svou postavu skutečně celistvě, úplně (okouzlila mne opět především Hideko Takamine); pak jistě také citlivě vykresleným prostředím (pochopitelně, jeho exotičnost má sama silný estetický účin, ale způsob, jakým je zachyceno, jak jsou do něj umístěny postavy, ono kouzlo násobí a nově zvýznamňuje a emocionálně vychyluje (jak jen se například proměňovala atmosféra hrdinčina nového bytu, jak byl čistě a nenápadně, a přesto hluboce-ideově a úplně vylíčen tento její „vysněný“, „osvobozený“ svět…)); a do třetice inspirujícím a humanismem, opět nenásilně povzbuzujícím a osvětlujícím existenční prostory vnímavých diváků. A tak se těším i na ten jedenáctý.(19.8.2011)
