Touha Veroniky Vossové

Kdybych dosud neviděl žádný undergroundový artový film, natočený navzdory době vzniku schválně černobíle, případně bych znal jen minimum filmů tematizujících filmové zákulisí, možná by mi to, co nabízí Touha Veroniky Vossové, i plně postačilo k nadšení. Audiovizuální stránka je zde přímo luxusní, jak propracovaným černobílým vizuálem, snad ve všech scénách se lesknoucím promyšleným nasvícením a vyladěnými kompozicemi kulis a postav, tak v rámci práce se zvukem a bohatým hudebním podkresem. Jenže tenhle aspekt mi k nadšení vystačil první třetinu a později už jen u pár vybraných scén, neboť z obsahové roviny zbylo až protikladně neivnenční povrchní proplouvání více tématy (stárnutí herecké hvězdy, filmařské prostředí, nacistická minulost, drogová závislost atd.), kterým by se film mohl poctivě hlouběji věnovat a ve zvoleném námětu je propojit, jenže některé z nich tu působí spíše jako nahodilý zpestřující doplněk, když se tu s nimi pracuje tak zoufale málo. Možná by nebylo fér vyčítat Fassbinderovi, že portrétem herečky snažící se přes svůj stav za zenitem za každou cenu znovu hrát značně vykrádá Sunset Boulevard, když svůj film záměrně točil jako přiznanou variaci s poctou zmíněnému Wilderovu počinu, bohužel ke kvalitám minimálně v rámci scénáře se mu ani trochu vzdáleně nepřibližuje a mnohé herecké výkony působí na mě asi tak odtažitě studeně jako to prostředí nemocnice plné dlouhých chodeb a prázdných bílých zdí. Potěšil mě svou účastí Armin Mueller-Stahl ve vedlejší roli scenáristy a ikonická scéna Veroniky s její pěveckým číslem film také osvěžila, ale ve vztahu k celku pořád málo na to, aby výrazněji povýšila můj dojem z dalšího filmu s neskonalým vítězstvím formy nad obsahem. [60%] (01.09.2023)

Toto drama s nádechem krimi, je natočeno tradičnějším způsobem, než jsem u Fasbindera zvyklý. U tohoto věčného experimentátora, však film, který nejde vlastní cestou, jako experiment působí. Přeci jen se zde ale fanoušci fanoušci hříček dočkají. Skvěle je například vymyšlen úvod do filmu. Veronika Vossová sedí v kině a sleduje film, ve kterém hraje hlavní roli. Scéna, jenž pozoruje na plátně je však její život. To však divákovi docvakne až někdy v polovině filmu. Jinak se film vyznačuje skvělými hereckými výkony. Krom hlavních představitelů stojí za zmínku například postava amerického černošského vojáka, která filmem bez nějakého hlubšího významu proplouvá a kterou jsme mohli za stejných okolností vidět i ve snímku Lola. Zajímavá je i dvojice starých lidí, kteří jsou nepřirozeně veselí. Když se však divák dozví příčinu jejich štěstí, až z toho zamrazí. A to je asi největší klad tohoto filmu, režisér nám zde předhazuje různé absurdní výjevy, jenž se pak v průběhu snímku stávají zcela logickými. Jedná se o skvělé dílo, bohužel je však ve stínu starší Fassbinderovy tvorby. (15.06.2009)

Štylizovaný noir film silne inšpirovaný smutným príbehom slávnej nemeckej herečky Sybille Schmitz. Jej podlomená duša podľahla depresiám, závislosti a tá jej vzala život. Bludný kruh, z ktorého sa nedokázala vymaniť, okolnosti jej smrti v nemocnici a záhadnej liečby sú podkladom pre silný scenár. Vizuál pôsobí ako z 20-30tych rokov a na filme ma asi najviac fascinuje. Biela žiari, lesk oslepuje zrak a čierna má tie najtmavšie odtiene. Zvláštne pôsobí aj čudná citová nezainteresovanosť postáv. Láska, ktorá rýchlo vzplanie, no z plátna ju necítiť, rovnako ako po smrti slávnej divy ide život ďalej...akoby jej list na rozlúčku so slovami: "Nikomu nechýbam" aj vystihol kvalitu jej citových väzieb. (19.04.2022)

Z mého pohledu spíš průměrnější drama R. W. Fassbindera, které napodobuje tradiční melodramata produkovaná německými ateliéry UFA z období německé Třetí říše. Režisérovi slouží tragický osud filmové divy závislé na opiátech k nenápadnému připomenutí nacistické minulosti mnoha německých umělců. Zajímavý je motiv drog - sám Fassbinder jich nemálo vyzkoušel a konec konců se těsně po dokončení filmu nešťastně předávkoval. Celkový dojem: 55 %. Na můj vkus trochu pomalé tempo a tradicionalistické filmové podání. (08.08.2009)

Drahý bože, to je podivný film! A to už se mi dlouho nestalo, že bych si tohle řekla, mám velkou radost. A dalo by se říci, že jsem příliš vyděšená na to, abych prošla tmavým bytem do své postele. Sama už tři dny dýchám jako hlavní čarodějnice Helena Marcusová ze Suspirie, spánek se mi vyhýbá a takovéhle věci nadměrně podporují moji představivost. Sehnsucht je myslím mnohem obsažnější slovo než česká touha. (05.02.2015)