Moře, které myslí
De zee die denkt
The Sea That Thinks
Obsahy(1)
„Kdysi dávno si moře žilo ve své šťastné a přirozené mokrosti a vlnách až do chvíle, než si začalo myslet, že je strom. Co udělat pro to, aby bylo znovu šťastné jako prve?“
Filmový teoretik Gert de Graaff se ve své prvním hraném filmu pouští do tázání po možnosti poznání, po realitě. „Hledač je hledaným“, a proto se kamera obrací od pozorovaného k pozorovateli, proto nás také neustále konfrontuje s optickými klamy. Dostáváme se do hermeneutického kruhu. Vnímáme okolní svět? Nebo jen sami sebe? Tomu odpovídá i jednoduchý příběh, který vypráví o svém stvoření, o tom jak se tvoří jeho vyprávění. (terps)
(více)Recenze (11)
Princip neurčitosti. Myslíme stále v jedné řece, jejíž jedním břehem je být sám sebou, a druhým je sám sebe mít. Ačkoliv jsme si nutkavě jisti, že oba břehy jsou naší součástí, vždy můžeme žít jen na jednom. Jak žít v přítomnosti, když se v momentě, kdy na ni pomyslíme, stává minulostí ? Jak se zbavit paměti ? Oslabit se ... ztratit sebe. Pravda, říká Nietzsche přichází na holubičích nohách. Nečíst knihy. Nechtít je číst. Nedívat se na takové filmy a nevědět, jestli chtít. ()
Pre mňa je to jeden z mála filmov, ktorý mi prečistí myseľ. Nenazval by som to práve katarziou, pretož predsa len u mňa súvisí s umeleckými filmami a tento je predsa len viac filozofický. Je to film, ktorý vám dávkuje myšlienky o tom, čo je reálne, čo sme my a čo nie sme, či môžeme veriť svojim spomienkam, ktoré nás tvoria, či môžeme veriť tomu čo vidíme, keď to čo vidíme si vlastne vytvára len mozog na základe našich myšlienok. Mysliace more sa sleduje veľmi dobre i keď to v žiadnom prípade nemožno nazvať odychovým posedením. Treba byť naozaj sústredený, a to hlavne preto, pretože film je v holandštine a tak treba sledovať titulky a pri tom si nenechať ujsť úžasnú prácu kamery, ktorá ma za následok, že zaujímavý obsah je podporovaný (alebo aj naopak) vynikajúcim vizuálom plným optických trikov, či zaujímavých statických záberov. Narozdiel od užívateľky bellandy od ktorej komentár ako jediný som tu našiel, si myslím, že film má dejovú zložku i keď veľmi jednoduchú ale dostačujúcu na to aby film bol pozerateľný, nakoľko úplna statika by z neho robila nepozerateľnú vec. Hranie sa s divákom ako v tomto dokumnete som nezažil. Pozeral som dokument alebo dokument pozeral na mňa? Kto tam hral? Ktorá časť bola samotný príbeh a ktorá príbeh o tom ako sa príbeh o Bartovi natáčal? Neviem, a ani nečakám, že pochytím všetko a naraz čo som práve v tomto filme videl. Je to snímok, ktorý sa dá pozerať zas a znova, pretože každá sekunda v ňom znamená (resp. môže znamenať). Režisér využil každý moment svojho filmu a je vidieť, že ho pripravoval hodnú chvíľu (13 rokov). Vzhľadom na obsah filmu je otázne, či bol sám s výsledkom spokojný, no je isté, že ja k nemu nemám jedinú výhradu a budem sa k nemu vracať a tešiť sa naň zas a znova. ()
První půlhodina Myslícího moře vtáhne diváka přímo k jádru toho, co tenhle film může nabídnout. V nekompromisní konfrontační flow filmového reportéra, který se snaží od okolních zmatených chodců zjistit upřímnou odpověď na otázku "Kdo jste?", bez škatulkování a pojmenovávání lidských funkcí. Největší průšvih nastává, když film po této našlapané a strhující půlhodině neskončí, ale teprve se dostává ke své druhé, podstatně horší části. Pozornost se zaměřuje na tvoření samotného autora a film se začíná před divákem vytvářet v reálném čase. Jak sám autor ve filmu přiznává, od této chvíle řekl už vše co říci chtěl, těžko říct proč se potom rozhodl mučit diváka další hodinu. Základní téma filmu se nemění a po objevení tohohle základního mechanismu je divák nucen sledovat další hodinu pseudointelektuální nudy. Odpověď na otázku po vlastní podstatě je jedním ze základních témat moderní filosofie, ta ale většinou nabízí mnohem zajímavější a propracovanější způsob uvažování i závěry. Myslící moře se svým tématem naopak zachází banálně a povrchně a místo nového pohledu na věc nabízí jenom (jistě kvalitně filmově zpracované) nekonečné obrazy té samé marnosti. Nuda, zbytečný nihilismus a žádný nový názor + velká počáteční naděje a potom obrovské filmové zklamání. * za snahu ()
Myslící moře, opět špatný překlad. Správně: „Moře, které myslí“. Proč se filmy do češtiny překládají jinak, než do ostatních jazyků? Kdo zde má na to patent? Moře si začalo myslet, že je stromem – a tím začal jeho zmatek a pád. Skutečně pak vylezlo na souš a pokrylo ji vegetací. Nyní si možná myslí, že je člověkem… Co je iluze, co realita, a kde jsou jejich styčné body? A kdo jsem já? Na tyto otázky je třeba vždy se ptát, aby se člověk v současném světe (příliš) neztratil. Gert de Graaff, potažmo Bart Klever, to činí zčásti naivní a zčásti eklektickou formou. Přesto (a možná právě proto) je tento film výzvou pro individuální přístup k řešení naší existence na této zemi. Vyústění filmu je podobné jako u Passoliniho Teorémy - a možná ne náhodou. ()
„Kdysi dávno existovalo moře. Moře si žilo ve své šťastné a přirozené mokrosti a vlnách. Jednoho rána, zčistajasna, si moře začalo myslet, že je strom. Ta myšlenka se ho držela napořád. Moře už nikdy nebylo šťastné. Co by mělo moře udělat, aby se znovu stalo vodou? Nic, samozřejmě. Jen se zbavit té představy, že je stromem.“ Toto filozofické dílo je plné optických klamů a zrcadlově převrácených obrazů a přímo z něj srší kreativita. Pro někoho může být těžce stravitelným soustem, pro mě se stalo naopak velmi inspirativním zážitkem. Vzápětí jsem totiž měla chuť něco psát, tvořit, stejně jako hlavní postava - spisovatel Bart Klever (což je mimochodem i skutečné jméno herce), který píše scénář k filmu Myslící moře, jež zároveň sleduje i divák. Bart hraje sám sebe. Píše to, co dělá a dělá to, co napíše. Každá vyřčená věta je zde perlou: „Myšlení je škraloup v mléku.“, „Žijeme v manéži iluzí, které jsme si sami vytvořili. Věříme jim tak pevně, že nemůžeme vidět, že to jsou iluze.“, „Být někým, tím „JÁ“ - celá ta myšlenka je iluze.“, „Když říkám: nesnažte se myslet na oblak… Nemožné. Neustále na ten oblak pak myslíte.“, „Když se dotýkáte stolu, necítíte ho, to se děje pouze uvnitř vašich prstů. Když se díváme z okna, nevidíme, co je venku, ale jenom obraz v našem mozku. Svět existuje pouze v našich hlavách.“, „Je náš sen skutečný ve chvíli, kdy ho sníme?“, „My sami jsme jedna z možností vnímání obrazů. Jako televize. Vlastně jsme televizní přijímač, krabice, v níž se ukazují obrazce.“, „V ten okamžik, když někdo rezignuje na svou osobnost a myšlenky o ní, se stává životem. Stává se láskou. Takový člověk se stává průsvitným.“ Bart se později obává, že se jeho postava zabije a skončí společně s koncem filmu. Následně chce sám sebe smazat… Bart také řekl, že to není jen obyčejný film s příběhem a že tento film musí všechno popřít. Musí prý člověka zmást a přinutit zamyslet se nad sebou, abychom viděli skrz naše iluze. To se mu myslím podařilo precizně. Otázkou tedy zůstává, jak si můžeme být stoprocentně jistí, že to, co vidíme, je skutečné a není to jen pouhý klam? ()
Galerie (16)
Photo © A-Film
Reklama