Macbeth

Dílo proslulého renesančního dramatika Williama Shakespeara (1564-1616) láká odjakživa umělce jak k inscenování na jevišti, tak k pokusům o převedení na stříbrné plátno. Jednou z jeho hojně zpracovávaných her je jeho nejkratší tragédie Macbeth z roku 1606. O adaptaci příběhu šlechtice, jenž zavraždí svého panovníka, aby se podle věštby sám stal králem, se tvůrci snaží dodnes. První pokusy vysledujeme už v němé éře (např. Macbeth, r. J. Stuart Blackton, 1908). Zajímali se o něj také proslulí světoví režiséři, kteří měli na vývoj kinematografie nesporný vliv. Nalezneme mezi nimi např. Orsona Wellese (Macbeth, 1948), Romana Polanského (Macbeth, The Tragedy of Macbeth, 1971) nebo Akiru Kurosawu (Krvavý trůn, Kumonosu-jô, 1957). Mnohá zpracování pak vznikla pro televizní obrazovky a mezi ty můžeme zařadit i počin Bély Tarra, jenž vytvořil vskutku výjimečné dílo. Režisér jej natočil ve stejném roce jako svůj poslední sociálně-kritický snímek Panelové vztahy, v barvě, stopáži lehce přesahující hodinu, a především jen ve dvou záběrech. První z nich trvá něco málo přes pět minut, načež se objeví titulek s názvem filmu. Macbeth a Banquo se zde setkají s čarodějnicemi (ztvárněnými muži) a ty je seznámí s věštbou. Druhý záběr má něco přes hodinu a celé drama se vlastně odehraje bez jediného střihu. Tarr dodržuje jednotu místa, jak bývá zvykem v divadelních inscenacích. Využívá kamerových jízd a vnitrozáběrové montáže, pracuje s otevřeným rámem záběru a místy snímá prostor ve více plánech. Promyšlená výstavba díla dodává dramatickému textu na intenzitě, stejně tak klaustrofobické prostředí, v němž se odehrává. K výslednému působivému obrazu zločinu, viny a trestu přispívají také herečtí představitelé, jimiž vyřčené repliky se dotýkají samotné lidské existence. (Letní filmová škola)