Podzimní almanach

LFŠ 2010 | Neoddiskutovatelně jeden z vrcholů Tarrovy tvorby, vycházející ze Sartrovy divadelní hry S vyloučením veřejnosti. V tísnivé atmosféře jednoho zataženého bytu se zvrásněnými zdmi ještě více připomínající stáří a únavu, bytu, který po celý film neopustíme, se mezi jeho obyvateli rozehrává hořké, skvěle napsané, sociální peklo. Na Tarrovy filmy velmi vzácně je použito barev, symbolizující nálady postav. Herci jsou snímani z velké blízkosti - větší vzdálenost je už snímána přes překážky a navozuje pocity klaustrofobie. Všechno podtrhuje minimalistická hudba Mihály Víga, většinou rozklady mollových akordů na elektrickém pianu podpořené silnými basovými tóny. (01.08.2010)

Potomkovia okolo dvadsiatky by mali odísť z domova a žiť vlastným životom. Ak sa tak nestane, roky sa nabaľujú a s nimi aj medzigeneračná nenávisť. Rozdiely v medziľudských vzťahoch v gulášovom socializme maďarskej reality osemdesiatych rokov a ľubovoľným obdobím v ľubovoľnom teritóriu nie sú až tak veľké, ako by sme si mohli nahovárať. Tarr sa snaží divadelnosť svojho diela narúšať inovatívnou prácou s kamerou, zabudnite na tradičné zábery a protizábery pri dialógoch. Vlastne nakoniec je tu toľko bitiek, že postavy sa ani klasickým spôsobom snímať nedajú. (10.12.2023)

Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. (19.02.2008)

Z prostoru "Za zavřenými dveřmi" (Huis clos - právnicky "s vyloučením veřejnosti"; Sartre, 1943) nepronikají žádné informace (tak jako z nebe nebo pekla), zprostředkovat je může jedině medium. Béla Tarr povyšuje milostný trojúhelník na nemilosrdný pětiúhelník, aby mezi jeho vrcholy vepsal existenciální drama, které se nedožilo katarze (procitnutí z nevolnosti). Pět lidí se svými projevenými i zastřenými tužbami krouží kolem sebe, mluví, aniž by se dokázali domluvit na čemkoli. Případná citace z výše uvedené Sartrovy hry: "Et cependant, nous sommes en enfer. Et personne ne doit venir. Personne. Nous resterons jusqu'au bout seuls ensemble. (A tak jsme přece jen v pekle. A nikdo nesmí odejít. Nikdo. Až dokonce zůstaneme sami spolu)" - to je to "peklo jsou ti druzí"... A tak se nakonec mluvilo víc o Sartrovi než Tarrovi, což rozhodně není dobře. (23.11.2014)

Ohromne nepríjemný a na sledovanie náročný film, oproti ktorému sa aj tie najnepríjemnejšie kúsky európskeho autorského filmu, na čele s Fassbinderovým V roku s 13timi splnmi, javia ako vcelku milé oddychovky. .......... Počiatky Tarrovho štylistického krasokorčuľovania sa zarývajú do diváka s mŕtvolnou vyprahnutou pomalosťou, pričom v ňom zanechávajú hlboké a ihneď hnisajúce trajektórie svojej veľakrát (takmer neustále) neznesiteľnej sugestívnosti. je to portrét najnegatívnejších ľudských stránok, vykreslený spôsobom, ktorý sa bolestivo plazí pod kožou a vytvára dojem nefalšovanej choroby. ....... Celým filmom sa prepletá atmosféra hnitia a ľudského rozkladu (posilnená aj chorobnými odtieňami zelenej, červenej a modrej, vpitými do diegézy filmu). Zaujímavá skúsenosť, som rád, že to mám za sebou a už to nemusím sledovať. (26.10.2014)