Eden a potom...

Hrůza, katastrofa, nemožné - tak pitomý a doslova blbý film už jsem dlouho neviděl. V pár scénách nahé dívky, jinde otrávený Kukura, jinde nahá dívka s prostřelenou hlavou. A vše kolem dokola neuvěřitelně tupé, pomalé, nezajímavé a zcela postavené na hlavu. Ano, je to experimentální, ale jen pro totální artovsky naladěného diváka. (16.03.2021)

Príšerná vec. Celý film je akousi hrou na umenie. Ale hodnota, alebo výpoveď tohto diela je mi strašne cudzia. Grillet si zaexperimentoval už pri filme Muž, ktorý luže. Ten mal aspoň výbornú formálnu stránku. Eden a potom je rovnako výrazný a farebný a príbehovo nejednoznačný. Je to experimnet či už s príbehom, alebo s formou. Ako keby znalec filmovej reči Grillet si povedal, že spravý presný opak toho, čo by spraviť mal. Jeho rozsah znalostí musí byť buď natoľko veľký, že si môže dovoliť ničiť pravidlá dobrého vkusu, alebo je naozaj taký hlúpy, ale so šťastím, keď mu túto hru na umenie mnohý zjedli aj s navijákom. Celé mi to príde ako masturbácia nad sebou samým a hlavne vykrádačka vlastného štýlu - dokonca odkazuje aj k filmu Muž, ktorý luže. Neznesiteľný film s neznesiteľným Kukurom vo vedľajšej úlohe. Nikdy viac. (02.06.2012)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)

Frantíci byli odjakživa trochu divní a své představivosti meze opravdu nekladli. Dokonce mají na svém kontě i několik zajímavých hororových zářezů, ale tento film k nim určitě patřit nebude. Režisér Grillet byl pro mne velkou neznámou, přestože natočil několik kousků, které dle hodnocení mají dobrou odezvu. S dvěma miliony přijel na Slovensko a rozhodl se ukojit své libido. Přečetl jsem si několik krátkých článků a i on sám řekl, že tohle jeho dílo není nic víc než experimentální fantasmagorie a já s ním souhlasím. Hledat ve scénáři nějakou větší logiku a propojenost mezi scénami je marný boj, ale pokud vám k silnému prožitku postačí nahá ženská těla, jste tu správně. Zřejmě i to byl důvod, proč byla do hlavní role obsazena francouzská modelka a příležitostná herečka Catherine Jourdan, která se rozhodně nestyděla. (18.12.2013)

Vysokoškolští studenti se scházejí v kavárně Eden, jejíž interiér je koncipován podle obrazů Pieta Modriana. Zde hrají hry, které vždy končí smrtí, ta je však jen fingovaná. Když se objeví tajemný cizinec Duchemin, vše se změní. Až dadaistická hříčka disponuje několika silnými scénami, mezi nimiž je třeba bloudění Violette v tovární hale v přístavu, tanec u ohňů v Tunisku nebo pokus o útěk z vězení. Vidět jen část filmu je stejné, jako byste se podívali na kousek mozaiky velkého barevného okna. Až závěr ukáže, jak vše do sebe, přese všechny zdánlivě snové, nesourodé a halucinační scény, zapadne. Po výtvarné stránce zajímavý film, kdy na příklad nahá žena sestupující po točitých schodech připomene akty Františka Drtikola. Barevné ladění scén jakoby si vzalo inspiraci v obrazech moderních malířů, či v italském giallu. Nahoty není až tak málo, zejména v poslední třetině filmu, avšak není vulgární ani lascivní, některé výjevy jsou přímo krásné. A je zde i krev, protože zabíjením se směrem k závěru nešetří. Samotný konec je ale, jako když otevřete oči, zatřesete hlavou a snažíte se zahnat poslední zbytky snů. Pokud u některých filmů píšu, že nejsou pro každého, pak zde to platí na sto procent. (14.02.2023)