Eden a potom...

Druhý „slovenský“ film Alaina Robbe-Grilleta mě zklamal. Čekal jsem nový pohled na bludiště, které tak skvěle vystihl v Muži, který lže, a dostalo se mi pouhé hříčky s nudou. Málokteré téma se tak vzpírá umění jako nuda, která vraždila téměř celou druhou polovinu devatenáctého století, a jen vraždění dvou světových válek ochromilo její smrtící moc ve století novém. Přežraná se dnes opět dostává ke slovu a snad proto jsem neodkázal distancovat všechny ty obrazově silné scény. Zůstalo jen u banální alegorie – anatomického atlasu, které kdosi polil červeným inkoustem. (23.12.2022)

Dokonalá promyšlenost jak ve vyobrazení předmětu, tak hlavně v naprosto vědomém přístupu k technikám jeho reprezentace. Metafikční postupy a hry s funkcemi času a vyprávění nejsou u Robbe-Grilleta samoúčelné narážky, ale cílená a neoddělitelná součást samotného příběhu, jehož podstata se tím nenávratně mění. Př.: Když při úvodních titulcích voice-over pronáší sérii abstraktních slov a slovních metafor, začneme si v duchu automaticky skládat tyto střípky do ucelenějších představ, v mysli hledáme spojitost mezi nimi, jejich význam atp. V průběhu filmu se tyto abstraktní slova přeměňují na skutečné události příběhu a slovní metafory jsou nahrazovány obrazovými metaforami a psychoanalytickými/ surrealistickými symboly. Režisér nám tak již v úvodu dodal hlavní komponenty děje i jejich vysvětlení. To ovšem neznamená, že jsme dostali klíč k pochopení filmu - vždyť a) toto pochopíme až v průběhu filmu, b) mezitím jsme nuceni k neustálému přemýšlení o vztahu těchto nedostatečných informací k aktuálnímu ději a za c) např. můžeme přemýšlet o vztahu slovní reprezentace k té vizuální (existuje jistě i za d) a za e), v tom je ta krása). Jiný příklad: symbolické kompozice se v jednu a tu samou chvíli rozštěpují na obecné výpovědi o podstatě touhy a násilí, i komentují či dokonce předjímají postup děje (když vidíme ženu se zavázanýma očima zavřenou v kleci, je to zároveň narážka na zaslepující a tím ujařmující lidskou touhu, i předvídání budoucnosti hlavní hrdinky, která se krátce na to dostává do vězení a jsou jí zavázány oči...). Jde hlavně o to, že divák nikdy neví, zda sleduje průběh děje, nebo flashforward, nebo obecný symbol, nebo jen hru se střihem, nebo představu postavy (která se může později ukázat jako minulost postavy i její budoucnost)... Dalo by se pokračovat donekonečna, místo toho bych ale chtěl popřát všem místním anti-intelektualistům či co, ať si užijí sledování Krokodýla Dundeeho. (06.03.2015)

Vo vtedajšom totalitnom režime museli tamojším kultúrnym ´´mudrlantom´´ a cenzorom vstavať vlasy dupkom. Toľko nahých resp. nejako naznačovaných ženských rozkrokov, krvi viac ako vo vtedajších snímkach Maria Bavu a navonok nepochopiteľný príbeh, vzniklý zrejme pod nejakou návykovou látkou. Ja som vlasový problém síce nemal, ale vyše 90 minút sledovať takýto kokteil spomínaných aspektov, to dá iba človek inej spoločenskej kategórie. (14.07.2017)

Absolútne chápem, že práve Eden a potom je film, ktorí mnohí musia označovať za ten snobský sebestredný art, aký z nás robí blbcov a tých menej chápavých oproti autorom. Minimálne však musíme Grilletovi nechať, že natočil v našich podmienkach niečo úplne mimo ako našu komerciu, tak náš autorský film. Prvá polovica (najmä v Edene) bohužiaľ už dnes nemôže pôsobiť tak moderne, ako v dobe svojho vzniku a jej snaha o umelecký presah na mňa pôsobila šróbovane. Časť v Tunisku je sviežejšia a divácky atraktívnejšia. Také Muž, ktorý luže alebo Panna Zázračnica však pôsobia o niečo nadčasovejšie a ich mindfuckingovitosť nepôsobí nikdy rozpačito. Čo sa o Eden a potom povedať nedá. Alebo dá, ale ja to nepoviem. Určite si však nemyslím, že film nebude dávať po jeho dôkladnom rozobratí zmysel. Či už myšlienkový, alebo ten menej podstatný, dejový. (06.05.2015)

"Film obsahuje silný surrealistický náboj, v jednotlivých scénach dochádza k voľnému prepájaniu vizuálnych prvkov. Robbe-Grillet kombinuje v obrazovej rovine protikladné živly, akými sú obrazy púšte a mora, smrť smädom a utopenie. Porovnáva obrazy na základe ich kontrastu. To podstatné, čo spája všetky prvky, je ich spomínané zdvojenie. Zrkadlová paralelná existencia javov. Kým prvá časť filmu sa odohráva v štylizovanej kaviarni Eden a je najmä o neškodnom predstieraní a hre, druhá je reálnym prežitím týchto fantázií a odohráva sa v dokumentárne zachytenom prostredí Tuniska. Opäť dochádza k zdvojeniu udalostí v rámci štylizovaných a dokumentárnych záberov. Robbe-Grillet nespochybňuje len objektívnu prácu vedomia registrujúceho fakty, ale vyzdvihuje najmä silu podvedomia, ilúzie, halucinácie a vízie. Film uchváti výtvarne štylizovanou scénografiou, vynikajúcou kamerou Igora Luthera, znepokojujúcim hudobným doprovodom i hereckými výkonmi za účasti našich i francúzskych hercov." ALE MNE SA TO NEPÁČILO... (22.06.2009)