Orlando

Od nejvyššího hodnocení mě odrazuje jen pár ve filmu rovnoměrně rozmístěných ani tak ne hlušších, ale prostě celkově jednodušších, předvídatelnějších a hodně neoriginálně působících scén. Ty ale výborně nahrazují scény katartické. Tilda je skvělá, Billy Zane ve své pětiminutové maxiroli bezprecedentně roztomilý, celé to vypadá moc hezky (ach, ty kostýmy!!) a hudba místy hraničí s dokonalostí. (01.07.2011)

Tohle bylo jako polibek od Boha (tedy - kdyby existoval a byl ženou). Asi nejlepší role Tildy Swinton, která tady dokonale využívá svého androgynního, mimozemského vzhledu i výrazu (btw - všimněte si, že v jednotlivých etapách příběhu se mění i barva Orlandových očí). Originální, mnohovrstevnatý děj plný poetických pentliček zdobí vizuálně i technicky uhrančivé zpracování a - na tu dobu - vynikající hudba. Když sleduji hodnocení na CSFD, tak asi vynechám ostatní díla Sally Potterové, abych si tento zážitek nezkazil. Hřeje to, hřeje. (27.12.2008)

"She's lived for 400 years and hardly aged a day; but, because this is England, everyone pretends not to notice." Zasněné, zamlžené a neostré obrazy se prolínají jeden s druhým, nejprve nesměle a neobratně, stejně jako se hlavní hrdina potýká s životem, později se učí vášni i touhe a radosti z klasů trávy a osobní svobody a nevyřčených slov a vnitřní krásy. Film, který zcela určitě není pro každého, ale toho, pro koho je, potěší mnohonásobně a několikrát. (13.01.2009)

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~ (25.07.2019)

Ačkoliv se film drží základních myšlenek předlohy a je především podmanivým zamyšlením nad lidskou smrtelností a sexuální identitou jako formou performance, Potterová jen otrocky nepřepisuje původní text. Doplnila motivaci pro hrdinovu proměnu, pozměnila závěr, připsala postavu zpívajícího anděla a hru s genderovými rolemi dovedla ještě dál, když nechala Swintonovou hrát muže i ženu. Krom toho se rozhodla zvýraznit ústřední témata posmoderní filozofie, v zárodečné podobě přítomna již v knize (nelineární vyprávění, přímé oslovování čtenáře, poukazování na nestabilitu identit). ___ V době publikování předlohy průkopnická myšlenka, že muži a ženy nejednají dle svého biologického nastavení, nýbrž hrají role přisouzené společností, je ve filmu vyjádřena nejen slovně, ale také ironickým využitím kostýmů, gest, výpravy a pohybů postav, proměňujících se dle dějinného vývoje. Každá epocha se vyznačuje určitým zastřešujícím tématem a uměleckým slohem i specifickou barevnou paletou. ___ Opulentních povrchů Potterová využívá ke zdůraznění premisy, že lidské životy jsou formovány především našim vzezřením. Sofistikovanými filmovými prostředky pak prozkoumává schopnost umění a člověka překonávat kategorie, které zároveň vymezují i omezují naši životní zkušenost. ___ Pohledy Tildy Swinton do kamery nahrazují vysoce komunikativního vypravěče Woolfové a současně nás upozorňují na nesoulad mezi Orlandem a jejím prostředím, které ji nechápe. Film tak nejen soustavně relativizuje způsob, jakým rozumíme genderu a identitě, ale podvrací i naše divácké očekávání a mění způsob, jakým se běžně díváme na filmy. ___ Kniha i film nejenže tematizující sexuální ambivalenci, ale navíc ukazují, jak mohou být kulturnímu dědictví v nových kontextech připisovány jiné významy. Texty jsou významově bohaté, historie je nestabilní. Stejně tak lidská identita. Orlando je krom jiného film o čtení a psaní, natočený podle novely o čtení a psaní. Stejně jako předloha si přitom klade zásadní otázku, jak psát a číst pravdivě vůči sobě samému. 80% (04.01.2019)