Vormittagsspuk

Hans Richter se zapsal do historie jako jeden z prvních průkopníků filmových triků. Vormittagsspuk je ukázkovým příkladem mnoha různých vypečeností, které vymyslel. O co jde? Pokud se v dadaismu dá mluvit o příběhu, pak film ukazuje revoltu všedních věcí proti svým každodenním lidským pánům. Celá sláva začíná v 11 hodin a končí u poledního oběda. Čas i prostor si začínají žít vlatním životem, klobouky poletují, motýlek utíká z mužova krku. Dadaistický výraz vzpoury proti monotónnímu životu a jeho často nesmyslným pravidlům se samozřejmě stal trnem v oku fašistům. Hudební doprovod byl zničen jako zdegenerované umění, film se naštěstí zachránil. A jaký je? Skvělý! Takovou explozi originality bych od sešněrovaných let dvacátých opravdu nečekal. Je o ní nouze dokonce i dnes, kdy triky jsou dokonalé, ale obsah za nimi notně zaostává. (09.12.2006)

Mysleli ste si, že vám čiernobiely nemý film nemôže privodiť epileptický záchvat? Hans Richter vás vyvedie z omylu. Richter kráča s dobou a po svojich prvotných experimentoch s tvarmi prechádza do fázy prelínania s hraným filmom, pričom využíva najvyspelejšie dostupné technológie. Vysoko pokročilá montáž, manipulácia s objektami a obrazom sú rafinovane premyslené a dochádza aj k scénam, aké by ste tu vôbec nečakali. Do surrealizmu prilieva prvky humoru, pri ktorých sa budete popadať za brucho, a navyše skúša s kamerou veci, z ktorých sa nejednému zatočí hlava. Najlepší odkaz nemeckého dada, aký po sebe mohol zanechať. 80% Video tu. (27.03.2014)

Na svoju dobu asi prevratné dielo podrývajúce tradičné filmovanie. Hoci film bol ešte v plienkach. Dadaizmu som nikdy neprišla na chuť, ale uznávam, že tento krátky film má svoje čaro (animácie, časozber, objekty, čo plávajú alebo lietajú priestorom - domy, muži, zbrane, rozbitý a zas zocelený porcelán). Akoby veci v priestore dostali slobodu robiť si, čo sa im zapáči. A to všetko s ohľadom na ubiehajúci čas. Za minútu dvanásť. (12.08.2023)

V oblasti kinematografie nacházím jediné možné srovnání, totiž Andaluského psa - snad je to osobními sympatiemi, ale tohle mi přišlo mnohem šílenější a zajímavější. Esence německého poexpresionističtělého dadaismu v šesti minutách. Klobouky, hodiny, žebříky revolvery, tváře - to všechno je ale oproti Andaluskému psu neskutečně dynamické a do děje vtahující - není to poklidný myšlenkový proud Andaluského psa, je to expresionistický zděšený běh tváří prchajících před oddíly krutého vojska, lidí, snažících se vyběhnout po Jákobově žebříku. Z filmu je cítit tušení zrady, zrady a vzpoury nejbližších přátel. Dokud je ještě před dvanáctou, vypůjčuje si celou řadu motivů ze starších filmů (očividné narážky na celou řadu filmů bří Lumiérů), ale když je už dvanáct nula nula, nastává Ende. Anebo jen Wende? Expresionismus se prolne v dadaismus, pochod v nepopsatelný chaos. I vtip filmu je tragický, rytmus docela děsivý. Velice tomu chybí soundtrack Paula Hindemitha, ale i moderní soundtracky většinou ujdou. (29.04.2010)

Velmi hravé experimentování s animací a scénkami, které je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Celé je to o konci starých časů a nástupu nových (zde podány jako horší - ale ono to tak v realitě většinou je, co zatím mohu posoudit), tudíž myšlenka Vormittagsspuku není zrovna veselá. Ale ve finále se dočkáme trocha toho optimismu a naděje v "happy end". Co víc ke spokojenosti můžu chtít? 5* (24.08.2020)