Pink Floyd: Živě v Pompejích

Túto fenomenálnu skupinu som vždy miloval. Páčila sa mi ich nadpozemská, nadreálna hudba. Tento koncert mi priniesol jeden úžasný zážitok a to, že ho nahrali v roku 1972 je fantázia. Mali asi najlepšie ozvučenie, techniku v tej dobe a myslím si, že nie oni sa stali otrokmi aparatúry, ale aparatúra sa stala ich otrokmi. Klobúk dole. (01.02.2011)

Kdysi jsem tady krizitoval někoho za to, proč si pouští koncert kapely, kterou nemá rád a dává pak nízké hodnocení. Já však mám Pink Floydy rád a jejich hudba je bezpochyby geniální, ale koncertu v Pompejích jsem na chuť prostě nepřišel. DVD sice obsahuje 7 písniček (při čemž je první a poslední stejná), ale nejsou při sledování nijak zvlášť dobře postřehnutelné a nejedná se ani o nějaké extra megahity. Většinu času totiž tvoří hluboké filosofování, jestli jsou Pink Floydi páni nebo otroky své aparatury, nemůžu si pomoc, ale pro mě těch 92 minut byla nuda a utrpení. A opravdu to není tím, že bych je neměl rád. (19.01.2011)

Jsou věci, které se prostě hodnotit nedají. Jak jinak může zapálený fanoušek Pink Floyd ohodnotit koncert v prázdném antickém amfiteátru v Pompejích, kde se hraje to nejlepší z předdarksidovského repertoáru skupiny, vše je nasnímáno výbornou kamerou, která si hraje s jednotlivými muzikanty, hudbou i vybavením (Pink Floyd London :-)), než za 5*? Na to stupnice nestačí. Na skupině je vidět, že jí to v té době prostě klapalo, což je jasné i z přiložených záběrů z natáčení Dark side, ale i z vlastního vystoupení. zásadní je, že Pink Floyd v té době fungovali jako skupina, všichni členové byli rovnocennými partnery, což se na záznamu například projevuje velkou pozorností věnované bubeníku Nicku Masonovi a jeho bubenickým kreacím a hlavně klávesáku Ricku Wrightovi, jehož pozice v kapele později začala slábnout až se na čas zcela vytratila. Jsou to právě jeho Hammondky, které se v té době zásadním způsobem podílely na naprosto originálním zvuku Pink Floyd. Člověk si uvědomí, že právě taková atmosféra, jako čiší z Live at Pompeii byla ta správná pro natočení hudebního veledíla Dark Side Of The Moon. V historii dobrých skupin je doba, kdy skupina dosáhne absolutního sladění, kdy do sebe vše zapadá a daří se a právě v takovém okamžiku zachytil Adrian Maben Pink Floyd, za což mu patří věčné díky. (13.09.2010)

Hudbu samozřejmě nemá smysl hodnotit, to bych mohl všem koncertům Pink Floyd nasázet plné hodnocení, aniž bych je viděl. Co mě trochu zklamalo, byla vizuální podoba, kdy si podmanivou atmosféru opuštěného amfiteátru v Pompejích užijeme pouze zpočátku a pak ještě chvíli u konce. Zbytek času kamera podivně krouží především kolem Nicka Masona a Davida Gilmoura. Kdybych viděl delší verzi obsahující rozhovory se členy kapely, možná bych mluvil jinak, takhle převažuje mírné zklamání. Hudba za pět, obraz za tři. Vidíte, už jsem zase u toho. (03.11.2011)

Co na tom, že nemám rád takovéto prostříhávání písní s rozhovory s kapelou, či že mě víc zajímají Pink Floyd než všechny ty vizuálně působivé vulkanické či kosmické záběry. Když ovšem tahle čtveřice začne hrát svoji nadčasovou muziku, jdou veškeré připomínky stranou. Dokonce ani publikum mi nijak nechybělo. (17.07.2016)