Sůl pro Svanetii

Sůl pro Svanetii je jedinečný dokument ukazující těžký život obyvatel malé kavkazské vesničky v Gruzii. Za zmínku stojí skvělá kamera a střihová skladba, i když na obojí jsme u sovětských filmařů 20. a 30. let zvyklí. (12.11.2005)

Další expresivně nedokumentární dokument zachycující modernizaci/ sovětizaci civilizačně nepokročilých oblastí SSSR, kterých bylo nejen na periferii státu mnoho - obdobným filmem je "Turksib" (1929) o zavedení železnice do střední Asie, ale obecně i "vpád" traktoru do ruských a ukrajinských vesnic v "Generální linii" a "Zemi". V tomto specificky sovětském budovatelském žánru se mísí dokument, tedy etnografický exkurs do životních podmínek a tradic místních, s fikcí - konkrétními příběhy lidí, na nichž se ale dále vyjevuje (z pohledu autorů) podstata jejich společenství. Např. zde osud společností opuštěné ženy není ani tak součást nějakého vyprávěného příběhu, ale nadčasová metafora, kontrast k běžnému životu a tradicím na gruzínské vesnici (snad si žádný divák nemyslí, že protiklad hladovějící matky s dítětem a marnivé náboženské slavnosti se odehrává v jednu chvíli). Je to tedy paralelní montáž, a ne křížový střih, co sledujeme! A to přesně a hlavně platí i pro závěrečné budovatelské záběry - můžeme se jako uživatel Filomena.I. dojemně pohoršovat nad nekorespondencí filmu a reality, jenom když nechápeme film a jeho poselství jako paralelní montáž (příslib, možnost, budoucnost Gruzie v potenci obsažená v Řijnu a jeho budovatelích), ale jako prostý křížový střih. (03.02.2015)

Soľ pre Svanetiju. Drsný život horskej osady v kolobehu prírodných živlov, permanentného nedostatku soli a náboženského tmárstva. Strih a kamera presvedčivo burcuje divákovu myseľ k uvedomeniu si potreby zlepšenia zobrazenej zaostalosti. Akýkoľvek obraz krutých náboženskych rituálov, zastaraných pracovných postupov a tvárí upracovaných vidiečanov je dobrý na to aby poslúžil budovateľskej myšlienke. Kravy, pociťujúce nedostatok soli, lížu pot z krku a pliec robotníka, moč obyvateľov osady je lahôdkou, o ktorú sa dobytok stádovito pretláča, kôň obetovaný miestnym bohom, umiera uštvaný zbesilou jazdou, zúfalá matka kropí po štyridsať dní hlinený hrobček svojho bábätka mliekom kvapkajúcim z plného prsníka. Bezvýchodisková desivosť výjavov je temer dokonalá, no nestačí k bezvýhradnému stotožneniu sa s narýchlo zbuchnutým burcujúcim záverom, plným svalnatých tiel robotníkov neohrozene pokorujúcich čakanmi, buldozérmi a dynamitom kamenné horské masívy a mohutné lesy. (19.09.2008)

slyšel jsem z několika zdrojů, že většina (hlavně kulturních) reálií "dokumentárně" zobrazených ve filmu je naprosto fikčních - nicméně, pokud bych na něj nekoukal s klukem z Ázerbájdžánu, u mnoha z nich by mě vůbec nenapadlo (jakože u některých zase jo...), že by to taky třeba nemusela být pravda... a to už má dnes člověk historický odstup a je do určité míry obeznámen se sovětskými propagačními taktikami! ergo, vlastně mistrná práce (19.05.2014)

Již v době vzniku tohoto filmu (ve třicátých létech 20. století) jeden gruzínský kritik prohlásil: VELKÁ LEŽ! Nejspíše jej po tomto odvážném sdělení již nikdy nikdo nespatřil… Film je hodnotný POUZE po stránce filmařského řemesla – zdeť ještě toho poctivého, kde každý záběr kamery byl pečlivě promyšlen a proveden. Nutno vyzdvihnouti detaily tváří zvrásněných, kde zachycení světla a stínu je hledáním umělcovým. Jako umělecké dílo malíře. Strhující pak je scéna se štvaným koněm – běžící kopyta – země – člověk, záběry prolínající se navzájem a umocňující drama děje. Černá a bílá um obrazový dokonale dokreslují a zvýrazňují. *** Děj rozpráví o těžké dřině v gruzínské vesnici odříznuté od moderního (sovětského) světa, kde lidem schází moderní nástroje, kolchozy a rudí brigádníci. Nedostává se jim soli a navíc jsou zmítáni v tmářském náboženství a provozují divné kulturní zvyky. K tomu všemu krutě vyženou ze vsi ženu v naději a její narozené dítě zemře. A ejhle – v dáli svit hvězdy rudé zazáří v život zaostalých vesničanů a parní válec vyválcuje cestu k lepším zítřkům! (A pěkně jim život osolí…) *** Snad jen (s prominutím) idiot mohl by uvěřit „pravdě“ vepsané v fanatickou tvář onoho komsomolce přinášejícího „vysvobození“. Gruzínci váží si života a svých tradic – zvláště na venkově. A dodnes do oné vesnice žádná asfaltka nevede. Kdo nevěří, ať tam běží… (18.03.2014)