Born Into Brothels: Calcutta's Red Light Kids

Popravdě vůbec nevím odkud mám začít, poněvadž Born Into Brothels je svým způsobem tak geniálním dokumentem, že jakákoli slova by jen mohli poškodit zážitek z tohoto snímku. 8 dětí dostalo do rukou fotoaparáty s tím, že mají fotit svět kolem sebe a popravdě řečeno jejich "díla" někdy opravdu vyrážejí dech. Jsou dokonalá a mohli by soupeřit i s uznávanými fotografy. Jenže každá strana mince má i tu špatnou a tak se děti musejí potýkat s prostitucí, nadávkami od rodičů a hlavně bídou, kterou je tahle ulice prolezlá až do morku kostí. Dojemné vyprávění od několika zdejších dětí mi nahnalo husí kůži- "Moje maminka uhořela v pokoji, když ji pasák podpálil závěsy!- či "Moje maminka mi řekla, že půjdu studovat do Londýna, ale já vím, že tohle se prostě nikdy nestane!. Zaráží mě fakt, že ve světě, který je protkán samými fast-foody a různýma jinýma sračkama, jsou pořád ještě místa, kde lidé jedí vylouhovaný vývar z rýže a jsou tyranizování okolím, že jsou neschopní a nikdy nic v životě nedokáží. Děti jsou zde vychováni s nálepkou -ta přítěž- a to je pro ně neskutečně stresující.....Dokumenty podobného ražení asi opravdu mají v divákovi vyvolat emoce, ale v Born Into Brothels jde hlavně o to poslání, že si musíme vážit toho co máme a hlavně lidem pomoct, když o to prosí.... (04.08.2008)

„Otec mě zkoušel prodat“ Musím přiznat, že tohle byla i na mě místy příliš silná káva. Narozeni v nevěstinci se od jiných dokumentů o stejném tématu liší režisérčinou schopností obrovské empatie. S protagonisty svého dokumentu strávila spoustu času a z její usilovné snahy situaci změnit nebyla cítit žádna „póza pro kameru“. Narozdíl od práce jiných dokumentaristů, rovněž obohacujících svá díla vlastním aktivismem. Jsem přesvědčen, a mnozí s tím jistě nebudou souhlasit, o neschopnosti muže natočit stejně „procítěný“ non-fikční film. Ženy to prostě vnímají jinak a ač je jako spolu-režisér uváděn muž, nebál bych se mluvit o ženském filmu (resp. o jedné z jeho podkategorií). Toto odběhnutí od podstaty věci by mělo objasnit hlavní příčinu výjimečnosti zpracování vcelku prosté myšlenky. Oni znají nás, my známe je, využijeme jejich důvěry a dáme jim foťáky, ať je pozná svět. Ať svět pozná svou odvrácenou tvář. Představte si tu životní perspektivu, přijít na svět v nechutně špinavém bordelu, být až do smrti, která přijde nečekaně brzy, členem téže kasty: matka denně poskytuje své „služby“ nejméně tuctu pochybných pouličních existencí, dokud nedostane AIDS; otec (jde-li vážně o vašeho otce), napraný hašišem a ilegální pálenkou, se nepřítomně klimbá na zápraží, dokud ho jednoho dne neobjevíte tuhého. Jediná jistota – skončíte stejně. Nebudete-li mít vy nebo někdo druhý dost odvahy svůj předem vytesaný osud změnit. Těch pár únikových momentů, kdy děti cestují za pomyslné hranice svých pomyslných domovů (do Zoo, k moři, do galerie), ukazuje, že existuje i jiná cesta, jiný, veselejší život. Ale odstřihnout se od toho starého není vůbec snadné. Celý film je prokládán fotografiemi z „místa činu“, které nelibou realitu ještě více obnažují a zároveň překvapují svou kvalitou. Ukázat pravdu a mít talent dnes bohužel nestačí. Apendix: Nyní, kdykoliv ulehnu do své pohodlné postele, umyji si ruce v umyvadle, napiji se ze svého hrnku či využiji jiného hmotného statku, jimiž jsem se za svůj život bez starostí již stihnul obklopit, vzpomenu si s pocitem viny na Kalkatu (společně se Rwandou, Zimbabwe, Severní Koreou a pár dalšími zeměmi). Ale to je asi tak všechno. Nejvíce mne deprimuje vědomí pramenící z mého slabošství. Vědomí, že ta vina bude věčná. 85% (22.08.2008)

Svědectví o snaze anglické fotografky Zany Briski dodat naději na vysvobození alespoň několika dětem z kalkatské čtvrti prostitutek. Je to těžké, smutné, ale ne zcela ubíjející: díky prostotě dětí a díky autorčině ochotě pomoci je v temnotách vykřičené čtvrti přeci jen vidět paprsek světla. Zlí jazykové dokumentu vytýkají jistou manipulativnost, nízkou informační hodnotu a autorce pak snahu o kvazimesiášskou sebeprezentaci. Na každém tom šprochu vskutku pravdy trochu. Nicméně s kritikou je tady třeba zacházet opatrně: Zana Briski mezi dětmi v Kalkatě pět let žila, jejich život sdílela a skutečně jim pomohla. Před tím je třeba smeknout a výtky dát do závorky. (01.05.2011)

Born into Brothels toho neříká mnoho o životě v Sonagači, ale dokáže doslova nahlížet do nitra sledovaných dětí a dávat prostor jejich, až šokujícícm způsobem vyzrálému a realistickému, pohledu na svět kolem sebe. Chvályhodná empatie a skoro až výtvarné vizuální zpracování (které ale spíš tvořila sama Kalkata) jsou hlavní devízou tohoto dokumentu, který sděluje více pocity, než 'suchými' informacemi. ____ P.S: K filmu se nikoli nečekaně vyrojily kritické ohlasy, které jej označují za samožerskou oslavu Zanina mesiášství. Nedovedu si ovšem představit, jak jinak by mohla autorka film koncipovat, aby se takovému chápání vyhnula. Je mi úplně jasné, že se vždy najde dost lidí, kteří jsou podvědomě rádi, když mohou vnímat asijské země jako jeden obrovský necivilizovaný bordel a být tak na jednu stranu pyšní na svůj "vyšší" evropský původ a na druhou stranu dojímat sami sebe tím, jak dokáží tamní obyvatele olitovat. Tohle ovšem vnímám jako velký problém v myšlení lidí, nikoli jako problém filmu samotného. (16.01.2010)

"Jednoho dne jsem přišel do Pujina domu a viděl, jak její otec bije mámu. Zeptal jsem se na to Puji. Odpověděla mi, že matka nedala otcovi peníze na pití, tak jí zbil. Rád bych odvedl Puju pryč. Pokud zůstane, skončí na ulici, bude brát drogy a krást peníze." ... a to bych mohl být ještě ke všem "problémům", která mám, přivázán řetězem k plotu(!) (21.04.2009)