Peer Gynt
Dobrodružný
USA, 1941, 100 min
Režie:
David BradleyHrají:
Charlton Heston, Betty Hanisee, Hubert Hyde, Lucielle Powell, Sue Straub, Katharine Bradley, Charles Paetow, Morris Wilson, George B. Moll, Betty Barton, Rose Andrews, Alice Badgerow, Anty Ball, Thomas A. Blair, Robert Cooper, Alan Eckhart, Roy Eggert jr., Alan Heston, Rod Maynard, Warren McKenzie, Sarah Merrill, Audrey Wedlock, Jane Wilimovsky, David BradleyKomentáře uživatelů k filmu (2)
-
Pacco
Gynt 41 : Rozkošné mladí a/i vizuální (ne)zvuk. Peer Gynt roku 1941 je (vesměs) němý americký studentský film se sedmnáctiletým Charltonem Hestonem v hlavní roli a když ho srovnám s o sedm let starším německým stejnojmenným muzikálem se skoro padesátiletým Hansem Albersem, může se zdát, že porovnávám nesrovnatelné. A proto to právě činím. Neporovnávám totiž kvalitativně, ale stylově. Peera roku 1934 jsme neviděla, ale co vím, zdůrazňuje spíše na lehkomyslný tón, veselost a dobrodružství Gyntova života (což paradoxně vyžaduje nějakého zevně mladšího hrdinu než Alberse (Honzo, promiň)) a všudypřítomně využívá zvuk. Bradleyho Peer je díky svému statusu studentského filmu stylově zpátečnickým tahem (a díky tomu se v syžetu zaměřuje na jiné části Gyntova života a činí film místo dobrodružstvím spíše psychologickou kresbou), který technicky pokrokovější zpracování (ale se zavedenými hvězdami) nahrazuje němým zpracováním s mladými herci (Hestonova první role). Což je velmi zajímavou stylovou výzvou – divadelní hra nepotřebuje slova, je vyprávěna obrazy či textem v obrazech (platí převážně o druhé části filmu, vyprávějícím Peerovy dobrodružství v cizině). Pokud už je použit diegetický zvuk (i když je nahraný "po“ a někdy tak spojený s doprovodnou hudbou, že samotný pojem "diegetický zvuk“ je velmi liknavý), je to ve chvílích, kdy svět lidí (němý svět) mají v moci vyšší síly (duchové, osudný okamžik). Z hlediska zvolené částečné absence zvuku film svým stylem zvuk vizuálně buď hledá nebo vytváří, tak jak to je v klasickém němém filmu (detaily muzikantů, záběr na roztříštěnou sklenici). Ale již není „klasickým“ němým filmem a tak - v některých dialogových scénách - působí silným dojmem, že mu zvuk schází a mezititulky škodí (o to víc pak ještě doprovodná hudba, která je opravdu mimo (promiň, Michale)). Ale nebuďme takoví pesimisté a podívejme se na další část stylu – mladého pána herce Charltona. V první části filmu, kdy je nám ukazován jako floutek po ženách bažící mu povětšinou věříme (ničivě bezstarostný usměv - pozadí – ehm ach – zlý, zlý chlapec – mladé ucho – a co teprve bez košile – hmm), ale s přibývajícím věkem Gynta se dostává divák do nevěřícné pozice, kdy při svádění starších žen věkový rozdíl herců (kde byli maskéři – aspoň plnovous!) vytváří nesprávné asociace (když Peer svádí tanečnici vypadá spíš jak umíněný klacek, který chce lízátko, než sběhlý svůdce). Nezapomněla jsem však – mravný to film (s klukem pod zákonem a profesory za zády toho moc lechtivého nenatočíte - Hans si aspoň mohl zapět z plných plic -). Proč si tedy vlastně Gynta 41 vážím? - 50/50 – za odvážné rozšíření ticha obrazu mezi zvuky dobrodružství a za fyziologické (t)vary Hestona. PS: Za technické vypravýřování mé omezené inteligence neděkuji Szcz, ale Véčovi, který mi hezky přátelskou slovní fackou připomněl, že 16mm formát jako na zvuk připravená mutace přišla až v druhé polovině války (nemluví o tomhle náhodou Godard v Historie(s) du cinéma? – oh). A za to, že když člověk neví přesně, měl by raději držet hubu - asi se tím začnu řídit.(8.9.2008)
-
radimartin
[Literární předloha: Henrik Ibsen - Peer Gynt](21.10.2010)
