Tonî Takitani
Tony Takitani
Režie:
Džun IčikawaHudba:
Rjúiči SakamotoObsahy(1)
Tony Takitani měl od dětství problémy kvůli svému "americkému" jménu, jež mu dal jeho otec, jazzový trombonista. Chlapec si tak již v dětství zvykl na samotu. V dospělosti se slušně živí jako kreslíř. Zamiluje se do dívky Eiko a ožení se. Manželka má jednu velkou vášeň: miluje značkové oblečení. Z drahé libůstky se však stává posedlost... Scenárista a režisér Džun Ičikawa natočil podle novely známého spisovatele Harukiho Murakamiho vzácně čistý minimalistický snímek. Dokazuje v něm, že film je komplementárním uměním, spojujícím literaturu, obraz a hudbu. V pomalých, dokonale komponovaných záběrech, se střídmou hudbou Rjuičiho Sakamota, vypráví emotivní příběh, sledující zvláštní uzavřený život osamělého muže od dětství až do zralého věku. Podstatnou roli zde hraje vypravěč. Zajímavostí je, že uznávaní japonští herci se objevují v dvojrolích: Issey Ogata hraje Tonyho i jeho otce, Rie Mijazawová pak dívku Eiko a její dvojnici Hisako. (MFF Karlovy Vary) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Nadherné japonské životopisné drama s neuvěřitelnou atmosférou, podmanivou hudbou, která se od začátku filmu nevytratí ani na moment a ještě daleko více umocňuje tísnivý pocit z chladu, který Tony Takitani zobrazuje, překrásnou, vláčnou kamerou a neuvěřitelným emocionálním dopadem, pokud se člověk nechá strhnout. Poezie převedená na plátno srdcem a bolestí, nadsázkou a bez zbytečného zveličovaní. ()
Měl to být film podle povídky Haruki Murakamiho (česky zatím nevyšla), ale lepší bude říct, že je to povídka Haruki Murakamiho doplněná obrazem. Film to totiž moc není. Po většinu času vypravěč pomalým monotónním hlasem předčítá povídku (vzhledem k jejímu nevelkému rozsahu (asi 10 stran) bych se skutečně nedivil, kdyby to přečetl celé od prvního do posledního slova), a k tomu sledujeme herce jako ilustraci. Jen občas herci promluví (asi tam, kde byla v povídce přímá řeč). Rád si povídku přečtu, až u nás vyjde (je ze sbírky "Slepá vrba, spící žena"), ale sledovat tenhle film bylo utrpení (i díky tomu, že jako většina Murakamiho díla je i toto značně "neakční" a pokrývá velké časové období). Kdyby zfilmovali radši "Žabáka-zachránce Tokia"! :) Doufám, že Norské dřevo bude pojato trochu jinak. ()
Ičikawa vystihol Murakamiho poviedku presne. Melancholické, horizontálne putovanie životom jedného na prvý pohľad nezaujímavého človeka, ktorého hĺbka emócií rezonuje na obraze od začiatku od konca. Pocity samoty, odcudzenosti, beznádeje a zároveň akejsi literárnej krásy ( v tomto prípade tej obrazovej) postupne odhaľujú komplexnosť tejto jednoduchej schémy. Je to o predaní pocitu. O pominuteľnosti. O živote ako takom. A možno trošku o nádeji. Citlivé, plné režijných nápadov a s uveriteľnými postavami. Do toho všetkého znie citlivý Sakamotov klavír, ktorý je vťahujúci, magický a neskonale smutný. Beriem to ako neoficiálny prológ ku Drive my Car, kde je väčšina Murakamiho tém rozobraná ešte detailnejšie. Táto vizuálna a hudobná jednohubka ale poteší a určite stojí za pozornosť. ()
Jsem jeden z těch ignorantů, kterým japonské filmy příliš neříkají. Ona "překrásná, vláčná kamera", pomalý děj, jehož námět si vystačí sotva na 20 minut a hudba, která je jen lehkým náznakem, mě jednoduše nepřitahují. Tony Takitani není výjimkou a nepodařilo se mi příběhu, v němž se vše děje jen v náznacích, dostat pod kůži. Z východní kinematografie raději Kim Ki-duk. ()
Murakamiho povídku jsem nečetl, neboť doposud nevyšla v českém jazyce, ale domnívám se, že při jejím přepisu pro filmové plátno si Ichikawa moc práce nedal. Předně je znát, že film vznikl na základě krátké prózy, neboť příběh je velmi prostý a dal by se dovyprávět v poloviční délce. Stopáž je tak natahována pomocí dlouhých záběrů, ve kterých postavy jen hledí do dáli, zarytě mlčí nebo vykonávají běžné každodenní činnosti, následkem čehož mě zhruba v polovině filmu dohnala nuda. Nelíbilo se mi ani, že nediegetický vypravěč prakticky odvypráví celý film sám a obraz zde slouží již jen jako jakási ilustrace k jeho vyprávění – není tedy náležitě využito možností filmové řeči. V některých momentech vypravěč pak nedokončí větu a učiní tak za něho přímo některá z postav, nepochopil jsem však, proč tomu tak je. Tony Takitani na mě působil jako otrocké převyprávění literární předlohy, které doprovází vkusně komponované záběry a vcelku příjemná hudba. Nic víc. ()
Galerie (12)
Photo © Sponge
Reklama