Rofuto

Nejsem si tolik jist svým diváckým zážitkem, jako u KAIRO - mám pocit, že nedostatečná sevřenost ROFUTO není až do tak velké míry autorským záměrem. Nicméně i tady mi připadá fascinující, kterak se ze začátku z velké části civilně působící svět mění v noční můru, v níž převažuje snová logika. U ROFUTO se navíc příběh zřejmě obrací v něco, co by mohlo představovat fantazii hlavní hrdinky, která je spisovatelka pracující na jakési nespecifikované próze pro ženy - v tomhle ohledu se vtíravá melodramatičnost, u níž není jistý stupeň ironie, paradoxně podobá třeba některým filmům Pedra Almódovara. U některých scén jsem si vybavil vlastní snové zážitky, přičemž nemám ani tak na mysli jejich obsah, jako spíš mnohem hůře postižitelný pocit týkající se způsobu co a jak se ukazuje. Podobný dojem jsem měl mimochodem např. u některých scén v díle Davida Lynche (MULHOLLAND DRIVE - scéna s děsivým výjevem vynořivším se zpoza rohu, který představoval bizarní potvrzení toho, že iracionální běs má reálnou podstatu; stejně tak mnoho scén z novějšího TWIN PEAKS: THE RETURN). Což je pro mě jeden z indikátorů, že na tom filmu, a na tvorbě Kijoši Kurosawy obecně, je něco fascinujícího. (03.04.2018)

Scénář pro Loft vznikal zároveň se scénářem Retribution. Zajímavé je, že Retribution byl psán na zakázku zatímco Loft byl osobním projektem Kurosawy. Pozoruhodné je to proto, protože Loft je vcelku přímočarý psychologický horor, což není úplně typické. Zbytek filmografie Kurosawy zpravidla kombinuje víc žánrů. Jasná žánrovost tu však není vůbec na škodu. Tempo je sice tradičně pozvolné, ale co se týče creepy či vyloženě děsivých scén má Loft v porovnání s ostatními filmy Kurosawy jasné prvenství. Režisér se tu opět nebál experimentovat a při natáčení používal dvě kamery zároveň, tu druhou umístěnou kousek za první, takže při editovaní filmu se mohl dosyta vyřádit z různými úhly záběrů. Atmosféra je špičková, důraz na práci ze zvukem je podobně jako v Kairu naprosto bezkonkurenční. Obsazení je skvělé, veteránce z Ringu Miki Nakatani sekunduje půvabně creepy Yumi Adachi. Etsushi Toyokawa je tradičně výborný. Loft není definitivně vlajkovým filmem Kiyoshi Kurosawy a méně trpělivý (či hloupější) diváci jeho tempo asi neustojí. Při první projekci před ~6 lety mě mírně zklamal, ale postupem času dozrál jako víno a definitivně jde o nejvíce podhodnocený Kurosawův počin. 9/10 (02.07.2014)

Tedy při vší úctě - tohle kabuki se opravdu nepovedlo. Kijošiho Kurosawu mám rád, obdivuju jeho styl a Kairo považuju za nejlepší asijskou duchařinu vůbec. Ale tahle podivná romantická detektivka, ve které občas vysublimuje ze zdi nebo ze stromu nějaká ta duchyně, mě nechala ledově chladným. Režisérovu typickou poezii a kreativní vidění světa nahradila pouhá rutina, zmizel závoj originality a odhaleno bylo to, co mělo díky jeho umu zůstat milosrdně skryto: slaboučký kostrbatý nepříběh, typicky asijské přehrávání, které u jiných jeho kusů tolik neobtěžuje, nedotažený vizuál, který sem tam působí až odfláknutě (a to se týká i místy až bezcitného střihu), dějové zkraty (zacházet takhle někdo s tisíc let starou mumií, nepochybně by za to šel bručet - místy mi to připomnělo crazy komedii Jo s Louisem de Funes....),hodně laciné lekačky, které do průměrných horrorů sice patří, ale Kijoši se jim většinou vyhýbal, a v neposlední řadě zbytečně přepálená stopáž. Od scénáře přes techniku až po herce nejslabší Kurosawa. (12.10.2014)

5,0/10 Nesmierne slabý film vzhľadom na Kurosawovu predchádzajúcu tvorbu. Tentokrát sa rozhodol nemixovať rôzne žánre, a zotrvať len v rámci jedného (psychologického hororu). Kým prvá polovica filmu je ešte relatívne slušná (hoci sa priveľmi podobá na všetky ostatné japonské horory za posledných desať rokov), v druhej sa začína prejavovať obmedzený finančný rozpočet a autorská bezradnosť (ja sám dúfam, že sa mýlim...), zamaskovaná za lacnú mysterióznosť. Napokon to vyústi do (zámernej) karikatúry hororu ako žánru, čo však u Kurosawu nie je vôbec prekvapivé. (28.02.2009)

K. Kurosawa má u mě zatím průměr půl hvezdičky na film, a to se necítím, že bych mu nějak zvlášť křivdil. Studoval teorii frustrace v umění: velepomalým tempem udělá z nulového děje zápletku, pak po několika minutách svítá naděje na napínavost... a nic, scéna skončí a přijde další. Po pár desítkách minut se zase schyluje k nějakému zádrhelu v pomalu plynoucím čase... objeví se duch / mumie / něco ... a nic, scéna skončí bez pointy. A tohle se pak stane i potřetí, po hodině třicet tři se konečně mumie pohne, což je jediné ospravedlnění, proč je v příběhu. Alespoň trochu smysl dávající kriminální linka je zprovozena ze světa mimózním nástupem chrabré keisacu v černém. O čem ten film vlastně byl? Nemám tušení, a byl velice nezajímavý na to, abych po tom pátral. (21.04.2013)