Šoa

E. Fiedler, B. Siebertová, A. Kilian - Svědkové z továrny na smrt (Rybka Publishers, 2007), R. Vrba - Utekl jsem z Osvětimi (Sefer, 1998), J. Arad - Belzec, Sobibor, Treblinka (BBart, 2006), R. Glazar - Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1995), S. Zámečník - To bylo Dachau (Paseka, 2003), O. Kraus, E. Kulka - Noc a mlha (Naše vojsko, 1958), Y. Ternon - Genocidy XX. století (Themis, 1997), T. Kulišová - Malá pevnost Terezín (Naše vojsko, 1962), H. Amesbergerová, K. Auerová, B. Halbmayrová - Sexualizované násilí (BBart, 2005), D. Hájová - Ravensbrück (Naše vojsko, 1960) atd. atd. atd............. (10.11.2008)

Monumentální devítihodinový dokument na téma holocaustu. Divák se zde však nesetká s jediným dobovým záběrem, s jediným záběrem na vyhubelého žida, s jediným pohledem na kupu mrtvých těl. Síla dokumentu Šoa je jinde. V rozhovorech lidí, kteří byli téměř před půlstoletím takříkajíc "u toho". A to ze všech stran. Přeživší židé, vzpomínající na hrůzy a nelidské zacházení. Bývalí dozorci, kterým bych možná i věřil to, že z vražedné mašinérie neměli velkou radost. Setkáme se i s holičem, jehož úkolem bylo stříhat lidi chvíli předtím, než se vydali na "himmelweg". Stokrát vědomá hrůza z nacistického konečného řešení židovské otázky narůstá opět do dalších rozměrů, které mizí v nekonečnu. Devět hodin je jistě dlouhá doba. Sám jsem se díval po částech. Ale lze říct, že je i krátká. Velmi krátká. A to možná i v porovnání s hrůzou, kterou museli židé prožít, a i kdyby to byl jen okamžik, člověk by s ním žil po celý život. Pokud by mu byl nějaký další dopřán. (10.05.2009)

Tak jsem poctivě zkoukl celých devět hodin tohoto dokumentu - pěkně na etapy, abych udržel pozornost. Vypovídající hodnotu to jistě má, nicméně právě zvolená délka a celková roztahanost sráží celkový dojem z tohoto jinak bezesporu vynikajícího dokumentu o holokaustu. Taky mi tam vadily (pro mě) uměle natahované pasáže s překladatelkou do francouzštiny, kdy každý rozhovor má zbytečně dojnásobný čas a když někdo mele každou půlminutu řečí, které nerozumím, tak mě to fakt dost nebaví a tříští mi to pozornost. (15.01.2018)

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)

Monumentální dílo. Hned na úvod zazní nepochybná pravda, na níž je celá výpověď založena: "Je to nesdělitelný příběh"; ovšem Lanzmann dokázal neuvěřitelné. To, že film po devět a půl hodiny udrží pozornost, je to nejmenší a beru to jako docela přirozený fakt..a to fakt. Ztratila jsem pojem o čase; poprvé jsem se odtrhla od obrazovky, jen abych zjistila, že uběhly víc jak tři hodiny. Lanzmann našel zřejmě jediný přijatelný přístup k tématu. Kousek po kousku vytváří mozaiku, která se nakonec zjeví v celé své hrůznosti. To vše se přitom odehrává vnitřně v mysli diváka, ne na obrazovce (archivní záběry nebyly použity). Právě absence dobových záběrů vězňů a obětí (pro mě nemorálních, pořízených za cenu dalšího ponížení, které nemám právo sledovat) je z mého pohledu nejdůležitější. Kapitola sama o sobě je Lanzmann a jeho kategorický, občas až agresivní přístup. Jeho někdy až nejapné otázky padají na úrodnou půdu, a to zejména v případě výpovědí "bývalých" esesáků, kteří tváří v tvář na první dojem naivnímu Lanzmannovi získávají "převahu", ztrácejí zábrany a projevují se naplno. Lanzmann dokonce přímo přiznává svou lež (ohledně slibu anonymity), aniž by se ospravedlňoval; nechává na divákovi, aby si utvořil vlastní názor. Pro příští generace (včetně mé) jeden z nejlepších příspěvků na téma holocaust. Hvězdičkové hodnocení ztrácí na významu, přesto uděluju svých nicotných 5*. (30.12.2013)