Funny Games USA

Zhruba hodinu a půl je to fakt výbornej thriller se skvělou atmosférou, plněj napětí a se zajímavejma záporákama, který ve mě co 5 minut vzbuzovali pocit, že bych jim musel rozmlátil hlavy tou golfovou holí a naopak Rothovi a Watts sem fandil, no Naomi trošku víc, když tam poskakovala v prádle, jenže to co se událo v závěrečných 20ti minutách, to fakt nemá s kvalitním thrillerem nic společnýho, už když MIchael Pitt občas mluví přímo do kamery, jakoby na diváka, tak mi to přišlo divný, ale to ještě nebylo nic proti tomu, co se odehraje na konci, to mě tak zdrtilo a zklamalo, že sem měl chuť odebrat minimálně 2 hvězdičky, i když takovýhle pocity film asi chtěl vyvolat a chtěl takhle asi působit a pohrát si takhle s divákem asi byl účel, ale to mě nezajímá, mě to přišlo debilní (05.06.2008)

Zaujímavý snímok ktorý vystrčí prvé rožky už v úvodnej scéne v aute „Hádaj čo počúvame?“ a sledujeme rodinku v aute rytmicky kývajúc hlavami pri nejakej klasike ale režisér pritom na nás valí drsnú heavymetalovú muziku, alebo „Vy zrejme držíte palce im?!“ pýta sa jeden zo šialencov nás divákov priamo do kamery. A keď sa zdá že sa týmto dvom plán práve vymkol z rúk, jednoducho je film pretočený späť pred fatálnu situáciu a pokračuje opäť v réžii tyranov... veľmi zaujímavé. (19.04.2008)

Nemám nejmenšího zájmu seznamovat se s původní německou verzí a to je pro člověka mého zaměření jaksi netypické. Konečně, tento nezájem o komparaci svědčí o lehkém opovržení. Nevidím na Funny Games nic atraktivního, zajímavého či alarmujícího. Byl mi již v minulosti vnucen celý Kubrick a pokud neadresné násilí řešil v Mechanickém pomeranči, dal si alespoň práci také s dalšími motivy, které zde chybí a nahrazuje je pouze nezajímavá smyčka, ze které zdánlivě nelze uniknout. Samozřejmě Michael Pitt není špatný herec, ale již jsem viděla mnohem lépe zužitkovaný jeho drzý styl mládí, jež se před ničím nezalekne. A konečně Naomi Watts je také jméno, které v určitých kruzích velmi rezonuje, neb je často vyhledávána populárními režiséry, ale tak už to chodí, že pokud chcete překvapit silnou ženskou postavou, je klasický fór tu sílu zabalit do nekonfliktního obalu útlé blondýnky. (15.06.2017)

"Proč nás nezabijete hned? - Nezapomínejte, že je třeba se bavit." Zábava mi jako divákovi byla neustále zdůrazňována, ale tak nějak se nedostavovala. Místo toho přicházel psychický i fyzický teror rodiny, který sice byl nepříjemný, avšak dalo se mu několikrát bez větších problémů zabránit. Nevzrušeně jsem snímek dokoukal do konce, ale jediný jeho přínos vidím v tom, že až mi u dveří zazvoní dva zdvořilí sympaťáci v gumových rukavicích, tak budu střlet dřív, než mě stačí požádat o vejce. (17.07.2011)

Remakovat vlastní film? Proč ne! Zvlášť když po všech stránkách dokonalí Američané strašně neradi čtou titulky. A to by v případě původního snímku německého intelektuála Michaela Hanekeho z roku 1997 museli. Režisér a scénárista Haneke se proto (určitě za slušný peníz) rozhodl natočit i americkou verzi. Zákeřnost a syrovost zůstala. Můžu to s čistým svědomím říct, i když jsem opěvovaný originál neviděl. „Dvojka“ totiž zákeřná je. Přátelsky pomrkává po divákovi, aby mu mohla v nestřeženém okamžiku pěkně hluboko vrazit kudlu do zad. Přitom je snímek skutečně jen o tom, jak dva mladí hošani terorizují tříčlennou rodinu v letním sídle u jezera. Je to potrava pro intelektuály i pro milovníky klasických vyvražďovaček. Na své si přijdou obě skupiny. Výřeční „golfisté“ v bílých rukavičkách si tak prostě přijdou půjčit vajíčka, ale jakmile golfovou hůl použijí proti noze živitele rodiny, v rukavičkách přestávají jednat. A s rodinkou rozehrají pro jednu stranu zábavně krvavé hry. Jenže tady vůbec nejde o to, kolik krve se na plátně objeví, ale o to, že Haneke z psychologické hry látku povyšuje na sofistikovanou satiru o stavu dnešní společnosti. A diváka spolehlivě vtahuje do krutého dění. Když jednomu z mladíků upadnou vajíčka na zem, divák zbystří a zapochybuje stejně jako hlavní hrdinka. Nepříjemný stav prožívá s ní. Když to odnese vodě neodolný mobilní telefon, je to jasné. Vše pak umocní pohledy hošanů do kamery, kdy se ptají diváka, komu fandí. Mrazivé a bezútěšné. Přitom nějaké opravdu surové scény na plátně neuvidíme. Často se dějí mimo obraz a slyšíme jen projevy a až pak vidíme následky. Syrovost podtrhují i táhlé záběry bez jediného střihu nebo bezmoc v podobě nefilmové vyšší moci s použitím televizního ovladače. Skvělý nápad. Všechno to představuje slušný studijní materiál, i když musíme férově poznamenat, že běžného diváka (a těch bylo v kinech určitě mnohem víc) nechají docela klidného. Klidného ho naopak nenechají herecké výkony, Naomi Watts obzvlášť. Beru, že ona i Tim Roth jsou profláknuté tváře a na plátně ikonicky vyčnívají, ale já jim jejich utrpení věřil!! Ač Haneke není mým šálkem kávy, tentokrát oba palce nahoru!! (11.04.2013)