Youth Without Youth

Ty tři hvězdičky jsou za skvělého Tima Rotha a motiv dvojnictví, které mě jako milovnici Dostojevského fascinuje. Film jako takový mi ale připadal velmi zmatený a nesouvislý, jako by se do něho Coppola snažil nacpat co nejvíce témat, která ovšem nedrží moc pohromadě. Byly tam některé scény, které mně zaujaly, ale měla jsem co dělat abych udržela během sledování pozornost, přitom mi nedělá jindy problémy sledovat snímky s o hodně pomalejším tempem. Je však také možné, že jde o geniální dílo, které jsem prostě jen nepochopila, což také upřímně přiznávám. (24.05.2013)

Francis Ford Coppola zkouší štěstí s filmem, který je natolik komplikovaný, naivní a přestylizovaný, že ho hodně diváků musí odstřelit po prvních minutách. Problematika druhých životů, iluze, myšlenek, fantazie, převtělování, trocha druhé světové války a nacistů. To vše lze nalézt v jednom snímku o muži, do kterého udeří blesk, který mu daruje novou možnost, jak naložit se svým prázdným a půl zapomenutým životem. Stylizace je na maximální obrátky a já za ni děkuji, protože se na ni velmi příjemně kouká. Stejně jako na Tima Rotha, který předvádí své kvality jak může. Tady problém určitě není, ale bude v čitelnosti díla a celkového vyznění, které není jednoznačné ani dobře čitelné. Možná je to senilita, jak píší někteří, možná je to hlubší myšlenka obalená zlatě zbarvenou bavlnou. Možná jen nepodařený pokus, který skončil na půl cesty k cíli. (09.08.2008)

Poznáte príbeh o Faustovi? Starý vedec na sklonku svojho života nieje spokojný s výsledkami svojej práce, pretože ničoho nedosiahol. Uzavrie preto pakt s diablom, Mefistofelom, ktorý ho znovu omladí. YWY vychádza z tohoto príbehu a obohacuje ho o mnoho nových prvkov. Chýba postava Mefistofela a celá udalosť je nám predkladaná ako reálna (Dominica trafí blesk následkom čoho jeho mozog prestane starnúť a vráti sa akoby späť proti starnutiu, rovnako ako jeho telo). Súčasne však môžeme celý príbeh po vzore Mulholland Dr. (z ktorého sa postupne stáva paradigma určitého spôsobu "čítania" iracionálneho deja), teda že takmer celý film je freudovský "túžobný" sen (starec sníva o dokončení svojej životnej práce a znovuzískaní stratenej lásky). Takýto výklad je však v závere zneistený použitím -pre diváka- skutočných prvkov (starec sa "prebudí" späť v roku 1938 ale spomína si na vojnu a pristátie človeka na Mesiaci). Jednu udalosť je teda možné interpretovať niekoľkými "modusmi čítania", ktoré sú namierené proti sebe a zrážajú sa a žiaden nieje definitívny. V "reálnom" príbehu je vedľajším efektom zásahu blesku schizofrénia. Tento dvojník, tento zlý našepkávač však môže byť aj skutočným snívajúcim Dominicom, pričom hádam nemusím vysvetľovať že spáč je vo svojom sne Bohom, že snový svet si môže prispôsobovať svojím túžbam, meniť podľa svojej vôle (svoju "reálnosťô dokáže mladému Dominicovi vytvorením niekoľkých ruží). "Mladý", "snový" Dominic sa však tomuto dvojníkovi nakoniec vzoprie, rozbije svoj odraz v zrkadle a sen sa končí. Dvojník však môže byť zároveň oným strateným Mefistofelom, cynickým a nehumánnym bohom, ktorý núti Dominica dokončiť svoje dielo aj napriek tomu že tým zraňuje Lauru (ktorá sa po podobnom incidente ako Dominic stane médiom posadnutým stále prehistorickejšími bytosťami). Človek sa teda vzoprie svojmu Bohovi. Ach jak hlboké a pretekajúce symbolmi! Trocha pripomína Joyceov román Finnegans Wake , kde jedna veta môže mať desať významov (Dominic číta FW pri svojom úteku pred nacistami) Časovej relatívnosti a slučkovitosti zodpovedá aj štýľ, ktorý je síce retro, ale retro natočené digitálnou kamerou. Celý tento komplikovaný naratív je podriadený jedinému účelu, a to kladeniu filozoficko-náboženských otázok. YWY je výnimočný, podmanivý film, ale rozhodne nie pre každého. Z filmárskeho hľadiska si zaslúži absolutórium, pretože taká krásna kamera, plne využívajúca širokouhlý formát, sa len tak nevidí. (22.07.2008)

Slabší 4*. Podle negativních ohlasů jsem čekal, s prominutím, sračku, ale mě se film celkem zalíbil a Coppola to zvládnul.. Začátek je trochu podivný a zamotaný a pointa se hodně skrývá, ale snímek má svou myšlenku a dokáže zaujmout, ať už jde o rovinu filosofickou, metaforickou či jednoduše romantickou. (02.09.2009)

Youth Without Youth je atraktivní podívaná permanentně stimulující mozkové závity, u níž si nejsem jistý, zda jsem všechno pochopil přesně tak, jak bylo tvůrci zamýšleno, avšak ono přemýšlení nad ní mě náramně baví. Další projekce je v tomto případě povinností. Francis Ford Coppola tímto filmem zahajuje novou etapu své rozmanité tvorby, zcela se odpoutává od mainstreamu a Youth Without Youth by se spolu s následujícím Tetrem dalo označit za čistě artovou záležitost, která obsahuje tolik nezvyklých prvků, že může být pro běžného diváka nestravitelná. Z tematického hlediska se jedná o velmi komplexní dílo, které se nebrání složitější (a méně známé) filosofii, postavy zde dokonce mluví i dnes již mrtvými jazyky, jako je sanskrt nebo babylonština. Z celého díla lze poznat, že na jeho tvorbu bylo vynaloženo obrovské úsilí, ať už se jedná o práci historiků, filosofů nebo lingvistů. A co samotný Coppola, který měl před tímto filmem desetiletou tvůrčí pauzu? Své řemeslo rozhodně nezapomněl, ba naopak působí jako neomylný umělec, který má dokonale osahané veškeré prostředky, a tak si může dovolit trochu více experimentovat. S kameramanem Mihaiem Malaimarem divákovi servíruje jeden pozoruhodný záběr za druhým, přičemž vizuální stránka celého díla není nikterak prvoplánově líbivá, místo toho hýří nápady a odkazuje ke klasické kinematografii – delší statické záběry převažují, je kladen velký důraz na mizanscénu a precizní svícení. Celkový styl filmu je umírněný a nápaditý zároveň. Youth Without Youth navíc oplývá pohlcující atmosférou, která udržuje divákovu pozornost i v těch momentech, kdy si vlastně není moc jistý, o čem že se to vlastně postavy baví. ___ Tim Roth v ústřední roli je naprosto skvělý, stejně tak i Bruno Ganz spolu s nádhernou Alexandrou Marii Larou a já musím říct, že nový směr, kterým se Coppolova tvorba ubírá, se mi velmi zamlouvá. P.S.: Narážka na teorii o nadčlověku od mého oblíbence Friedricha Nietzscheho mě velmi potěšila. (14.07.2010)