Ponjo z útesu nad mořem

V súvislosti s Miyazakim prvé, zato pomerne trpké sklamanie. Hlavne som nečakal, že Ponyo bude skutočne primárne cielený na deti, a teda dospelí sa pri ňom nebudú baviť ani zďaleka tak, ako pri staršej tvorbe úctyhodného japonského animačného veľmajstra. Tetokrát trochu sklamala paradoxne aj samotná animácia, ktorá mala doteraz vždy presne ten správny nádych a atmosféru. Jednoducho je to až príliš detský príbeh, a ako taký mi nevadí. Lenže od Hayaa čakám podstatne viac. Deťom ale rozhodne odporúčam. 70% (16.11.2013)

Taky jsem měl v dětství kámoše v podobě zvířete. Byl to vrabec, byl bezejmenný a bez jakýchkoli statků. Potkali jsme se náhodou, můj pes ho přežvykoval v tlamě. Neuměl lítat, ale stejně to byl borec. K nám domů nemohl, a tak jsem ho vložil do krabice od Deichmanna a položil na schody. Měl tam slámu, pití i zrní, takže proč by mi měl chcípat? Druhý den jsem nadzvedl víko a on tam ležel. Byl zmrzlej. Tvrdej jako špalek. Brečel jsem. Udělal jsem mu hrob na naší zahradě a pro klid duše jsem mu tam pofiderně zabodnul kus větve, jakože to má bejt symbol kříže. Ten můj vrabec byl ovšem narozdíl od Sosukeho podvodního tvora víc v pohodě. Ponyo je postavička, která pořád dělá, že je mrtvá, proměňuje se tam a zpátky a je paradox, že mi byla sympatičtější jako ta čudla, než dvounohá hybridní holčička, jejíž úsměv spíš děsil než rozněžňoval. On celkový koncept Miyazakiho posledního díla je zváštní. Ekologické poselství je sice super, ovšem od Hayao mám raději ty fantaskní postavy, jejichž originalita spočívá v jejich myšlenkových pochodech i celkovém zjevu. Kdežto v Ponyo se ustavičně píská, ječí a chválí jméno: Ponyo. Nic proti, Miyazakiho zbožňuju, ale tenhle kus mi přišel lehce nestravitelnej. 7O % (17.10.2009)

Práh ekologické katastrofy zachycuje Ponyo z útesu nad mořem z perspektivy vodní mytologie. Chlapcovým nálezem vodní víly uvězněné v láhvi a jejím pojmenováním Ponyo se začíná ztenčovat hranice mezi světem oceánským a suchozemským a tento proces doprovázejí nejroztodivnější metamorfózy: Ponyo, která olízne krev z chlapcova poraněného prstu, se proměňuje v dívku, zdánlivě homogenní mořská voda ožívá bezpočtem tvorů, jejichž mimikry se rytmicky rozhaluje a kteří probleskují monochromní masou, a konečně se pod hladinou ocitá i souš a prapůvodní oceán se vrací na své místo. Choreografie vzrůstajících a klesajících vln, plujících tvorů, družících se v organická skupenství, zároveň slabá i silná, odstínů, barev, tvarů uchvacuje do svých vírů i diváka, který se současně zděšen pozastavuje nad strašlivým znečištěním druhdy průzračných vod. Disharmonické motivy odpadků, skládek, hluku… zasahují všeobecný tanec jako ironické figury panské společnosti – a právě jemu navzdory se z přátelství mezi dvěma odlišnými, ale vnitřně spřízněnými tvory rodí nové porozumění a naděje v další proměnu – tentokrát v návrat před zlom odcizení. (16.03.2024)

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

Je to Miyazaki, není to Miyazaki ... Gake no ue no Ponyo bylo mnou asi natolik očekávaným dalším "celovečerákem", že mne to asi nakonec zklamalo ... zápletka měla své kouzlo, příběh je opět hodně orientován na přírodu a vztah člověka k ní ... ale ... něco tomu na plný počet chybělo, bohužel. Tak 75% ... (17.04.2011)