Repo: Genetická opera!

Tak tohle bylo fakt hodně divný, ale divný tím správně ujetým způsobem, který se mi líbí. Jistě občas to bylo až trochu moc úchylný a některým hercům dělá problémy hrát a zpívat zároveň. Písničky jsou ale většinou fakt dobrý, atmosféru to má slušnou, nenudil jsem se ani na vteřinku a krví se tam taky nešetří. A navíc, kdo něco takového čekal od režiséra těch stupidnějších dílů Saw? Já teda vůbec, stejně jako jsem nečekal výbornou Alex Vega ze Spy kids. Ta mě fakt mile překvapila, herecky i pěvecky, doufám že se ještě trochu víc prosadí. Jenom škoda, že Bousman trochu víc nepopsal ten svět okolo, takhle to působí až moc načrtnutě. Ale jinak příjemné překvapení 70% (03.05.2009)

Maximálně zvrhlá záležitost s chytlavou hudbou a vizuálem za všechny prachy. Darren Lynn Bousman roztáhl jeden rockový song na 100 minut, fláknul do toho krvavé momentky ze SAW a dal ději tak brutální tempo, že nudy by se Repoman nedořezal. A co teprve, když na pódium nastoupí prďácký Anthony „Giles“ Head a mladičká kráska Alexa Vega, to už jsem štěstím bez sebe. Úchylná dokonalost muzikálového žánru! P.S. Po druhém shlédnutí seru na všechno a dávám tomu plné hodnocení. Repo totiž v současné době sterilních žánrovek působí jako hotový dar z nebes. (16.03.2010)

Výborné. Králi ujetých krvavých muzikálu Rocky Horror Picture Show to sice nemůže sahat ani po bříška palců u nohy, ale i tak jsem se bavil a to zdůrazňuji, po celý film. Písně mě až tak nevzaly, byly to povětšinou takové emocajdy (až na pár vyjímek:-), ale celý film je tak hrozně COOL, až mi z toho třeštila hlava. Skvělá stylizace, prostředí, herci, scénář a hlavně zase opakuji stylizace. Tedy komiksová. Vážně skvělý nápad a díky tvůrcům, že se v dnešní době pustili do podobného projektu. Za vidění rozhodně stojí (a některé scény i víckrát po sobě:-) (19.12.2010)

GET UP! GET UP! GET UP! EV´RYBODY, EV´RYBODY! Myslím, že ´sem právě dostal svůj nejhezčí vánoční dárek! Bizarní, perverzní, úchylně-zábavné, fetišistické vizuální orgie v nové taškařici Darrena Lynn Bousmana. Nádherné podobenství, podbarvené emo a ghotic stylem, omocněné úžasnou rockovou árií, dolazené občasnými splatter scénkami, comicsovou stylizací a cool laciným tv lookem. Ona lacinost vlastně krásně doprovazí celý příběh, z tmavého světa, kde právě opera slouží jako komunikační kanál a masivní reklamní kampaň pro transplantace a plastickou chirurgii. No není to geniální? Nad tím vším se tyčí milující démon Paul Sorvino, coby diktátor Rotti Largo a jeho pošahané děti. Co se písní týče, takhle nadšený ´sem naposledy byl, když ´sem poprvé poslouchal Hammillovo libreto The Fall of the House of Usher. Úchvatné texty, neuvěřitelný drive. Mnoho vody uplynulo, co ´sem naposledy slyšel Anthonyho Heada zpívat a jeho Legal Assassin je prostě balzám na uši. A navíc coby Repo je vysloveně boží. Taky Alex Vega nám vyrostla v pořádný (zpívající) kus. Skvělá je i postava Terrance Zdunich, graverobbera/vypravěče, doteď mi v hlavě zní 21st Century Cure a Zydrate Anatomy a potom Blind Meg Sarah Brightmen, to je kapitola sama pro sebe. Při jejím Chase the Morning a hlavně Chromaggia následovaným fantastickým vyústění mi běham až mráz po zádech. Bousman si našel čas i pořádně si zablbnout - Seventeen (jako bych viděl Anyanku a její králíčky z Once More With Feelings) a když se samotném závěru rozeznělo I Didn´t Know I´d Love You So Much, do očí mi hrkly slzy nadšení. Takhle bych se mohl rozplývat donekonečna. A že se slova nerýmují? O to je pak příjemnější vědět, že to všechno funguje. Nemám co řešit. Film roku! KULT! REMEMBER WHO YOU ARE. I´M THE NIGHT SURGEON! (24.11.2008)

„Genetická opera“ ve smyslu soap opera pro emo děcka - uměle přepjaté, lehounce gore, rádoby vyšinuté, ale přitom pěkně uhlazené, nekonfliktní a v zásadě tradiční dílko cílené na puberťačky, které štve, že jejich spolužačky chodí na plastiky, pročež si malují obličej černými šminky a všem dávají najevo, že je nikdo nechápe. Komiksové pasáže napoprvé potěší, ale nejsou nikterak nápadité. V zásadě se tu s komiksem pracuje stejně jako s gore, splatterem a punkem, tedy tak aby to působilo stylově a divoce, ale přitom to neurazilo emo citlivky. Největší tragédie jsou "songy", které nejsou písně, ale melodicky modulované dialogy, takže tu s výjimkou jednoho výstupu (nicméně nikterak vyloženě dobrého, natož originálního) nic v paměti neutkví. Pokud někomu přijde jako punk to, že se vezme text z libovolného dialogu dívčích románků, který přednese pečlivě nalíčená holčina, a pod to se plácne tuctový kytarový rif, pak je punk jednoznačně mrtvý. (30.10.2008)