Křižovatka osudu

Na korejské dramata lidských vztahů a osudů to pořád ještě nemá, ale překvapilo mne, že i tento film mne donutil přemýšlet, jak je život křehký..."Nebojím se smrti. Ale myšlenka, že jsem nedokázala žít? Ta mne děsí!!"...Plně se ztotožňuji s touto větou a opravdu většina lidí se frajersky smrti nebojí, ale když už taková tragédie či nemoc příjde do naších životů, večer si každý před spaním, pokládáme otázku: "Co po smrti?Proč žiju?Žil jsem vůbec?..Když pak člověk neví, tak smrt je pak naším bububu... (20.08.2008)

Pokud chcete vidět, jak vypadá filmové vydírání, Křižovatka osudu je tím nejlepším příkladem, který se v poslední době objevil. Má to přesně všechno na co může tak naivní divák naletět. Tuny emocí, příběh, který je tak strašně vážný, herci, kteří mají neustále mokré oči nebo jemné tóny piána neustále hrající patetickou, straaaašně smutnou hudbu, plnou procítění a já nevím čeho všeho ještě... Jenže za tím vším prostě nic není. A nic nového vám ten film nedá. Jen to, že se dokážete krásně dojmout sami nad sebou z toho, že jste k takovému tématu citliví, což je přesná charakteristika fimového kýče. That´s all. Pokud na to chcete opravdu koukat, dobře přemýšlejte co a jak vám to film ukazuje. A možná budete stejně znechuceni jako já... (Film zastaven po 20ti minutách, už jsem to nevydržel.) (31.10.2008)

Velmi pěkné drama o tom, co je v životě nejdůležitější... Musím se přiznat, že mám takovéhle filmy rád, i když mi tam možná trochu něco chybělo, tak přesto velmi silné čtyři hvězdy, dobrý námět a krásný, silný příběh s výbornými herci... // ''Nebojím se smrti. Ale pocit, že jsem nežila... ten mě fakt děsí.'' (18.04.2010)

Citové vydírání nemám rád. A když to z Vás film tahá, jak z chlupaté deky, dlouho u toho nevydržíte. Křižovatka osudu je hrozně smutnej film, plnej odsouzení, utrpení, upřímnosti a odevzdání. Filmem se celou dobu táhne smutná atmosféra a čekání na nejhorší. Kdo má na takové filmy pořád koukat? Nedávno zrovna jsem viděl 127 hodin. Konečně jsem mohl říct, že tak nádhernou oslavu života jsem ve filmu snad ještě neviděl. Ale tady? Zmar a pláč, který se ve filmech objevuje neuvěřitelně často. Proč? (31.01.2011)

Připravte se na to, že ve filmu se hodně brečí. Každá z hlavních postav brečí hned několikrát a pár z nich občas předvede i slušný záchvat vzteku. Ve vážně pojatém filmu o smrti a umírání nejde čekat třeskutou komiku. Snímek je takový úhledný, emoce jsou sice vypjaté, ale umírání je podáno s melancholickou elegancí a od druhé půlky snímku se objeví i naděje. /můj komentář č. 5500/ (04.09.2015)