Goodbye Uncle Tom
Recenze (6)
Tvůrci exploatačních dokumentů Gualtiero Jacopetti a Franco Prosperi dovedli svůj koncept pseudo-reálných reportáží do vrcholu snímkem, který mísí postupy dokumentárního eseje a formát reportáže (kamera zde není v pozici záznamového média, ale jakoby supluje pohled očima reportéra). Zdánlivě bizarní koncept dokumentu zpovídajícícho postavy v polovině 19. století v otrokářských státech Ameriky, jenž je navíc zarámovaný apelativními soudobými sekvencemi, které burcují k černošské radikální vzpouře v duchu Nata Turnera (toto pouze v nesestříhané původní italské verzi, která příznačně nebyla svého času uvedena v USA), ve výsledku funguje jako překvapivě konzistentní a dramatický film. "Goodbye Uncle Tom" v prvé řadě ohromí diváky coby exploatační velkofilm plný opulentních davových scén s pompézní výpravou, které bravurně vyvažují impozantnost s naturalismem. Při tom ale film zachovává ryze exploatační pohled, kterým zobrazuje veškeré fáze otrokářství i kontrastní dobovou společnost bílých. Navzdory evidentní exploatační snaze v prvé řadě šokovat se ale "Goodbye Uncle Tom" ukazuje i jako subverzivní dílo, které doslovně i důmyslnými kontrapunkty vyzývá k radikální rasové uvědomělosti. ()
Jih proti severu exploatačních filmů. Zatímco konvenčnější pokusy prolomit dominantní ideologii využívají vyprávěcích konvencí klasických narativních filmů, Jacopetti a Prosperi s jazykem filmu nakládají, jak se jim zlíbí. Neustálým porušováním nepsaných žánrových úmluv neumožňují sledovat Strýčka Toma ani jako film dokumentární, ani jako film hraný. Postavy promlouvají do kamery, která není jen pasivním svědkem, ale jedním z viníků útlaku černošského obyvatelstva. Do důsledku je koncept „bílé“ kamery, která se přiživuje na ponížení černochů, doveden momentem, kdy kamera(man) uléhá do lože s černou otrokyní. Prokládání autentických dokumentárních záběrů se suverénně režírovanými hranými scénami, laděnými dle různých exploatačních subžánrů (sex-, blax-, slave-), vytváří fortelní paralely mezi dřívějším útlakem a soudobým bojem černochů za jejich práva (ve vrcholné sekvenci je mistrným způsobem užito paralelní montáže, která vytváří dojem totožnosti minulého a přítomného dění). Film tak na jednu stranu dělá z utrpení otroků vtahující velkofilmovou podívanou, zároveň ale ukazuje bílého muže v negativním světle, povolává černé bratry do zbraně a zcizujícími efekty nám brání v „ponoření“. Tato dvojsečnost je pozoruhodná z hlediska možného využití exploatační kinematografie k politickému sdělení, neboť samotná exploatace slouží jako prostředek k posílení (kamera v rukou bílého muže) i k oslabení moci bílé většiny (ukázání oprávněnosti vzdoru). Rozhodně doporučuji zhlédnout nejenom coby studijní materiál k Nespoutanému Djangovi. (Hodnocení se vztahuje k necenzurované italské verzi.) 80% ()
Do dneška nechápu proč jsou tyhle Mondo filmy tak vyzdvihnuté. Já jsem tenhle film viděl už několikrát ale ani jednou jsem nepochitil co to jakože je. Slepenec scén který mi nešly dohromady společně s přepálenou stopáží která mě několikrát uspala. tyhle filmy nejsou pro mě. Jediné co oceňuji je taková ta autentičnost. Ale to je vše.Slabé 2*. ()
Tazke otroctvo, mondo filmy. Objavil som to vdaka tomu ze filmovu teoriu som vymenil radsej za filmovu prax 69 % ()
Jacopetti a Prosperi se pořádně podívali na zub americkému otrokářství zvláštní dokumentární formou. Režiséři nesklouzli k žádným kompromisům a jejich ADDIO ZIO TOM je pěkně drsnou, realistickou podívanou. Takhle nějak si představuju otrokářský jih Spojených Států před občanskou válkou. Tento film by měl být pouštěn všem amíkům, jakmile si dovolí kritizovat náš stát za způsob, jakým jedná s cigány. Velkou výtku mám ale směrem k závěru, který otevřeně vyzývá černochy k násilí na bílých lidech snad jako pomstu za téměř třista let otroctví. ()
Divná forma a iritující hudba plus (tím špatným způsobem) šokující konec...(výjimečně) s potěšením střílím odpad!. Koly: Jasně, argumentovat minulostí v diskusi o přítomnosti dává smysl. ()