Sügisball
Jesenný bál
Režie:
Veiko ÕunpuuScénář:
Veiko ÕunpuuKamera:
Mart TanielHudba:
Ülo KrigulHrají:
Veiko Õunpuu, Rain Tolk, Taavi Eelmaa, Juhan Ulfsak, Katariina Unt, Bert Raudsep, Raivo E. Tamm, Ülo Krigul, Laine Mägi, Mart Taniel, Ivo Uukkivi (více)Obsahy(1)
Černá komedie o samotě, zoufalství a naději v panelákových kotcích... Překvapivě suverénní debut talentovaného estonského režiséra, výtvarníka, esejisty a hudebníka Veika Ounpuua je realistickým portrétem několika osamělých postav zoufale se potácejících v odcizených klecích panelových bytů na předměstí, bez ohledu na sociální status, zaměstnání i momentální situaci, přežívajících jako ptáci v kleci, občas zoufale tlukoucí křídly o dráty svého vězení. S obrovským smyslem pro černý humor a satirickou hyperbolu nechává režisér své postavy konat absurdní činy, potkávat se a konfrontovat; zpodobňuje jejich život hyperrealistickým způsobem, z něhož diváka chvílemi mrazí a chvílemi propuká v úlevný smích. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (29)
Měla jsem tušení, že už kdysi jsem se s tvorbou Veika Õunpuua seznámila. Tahle mozaika zoufalých lidských osudů, odehrávající se v bezútěšném panelákovém prostředí, mi natolik utkvěla v paměti, že i po letech si příběhy jednotlivých postav snadno vybavím. Nejsilnější byla asi scéna ubití režiséra romantických komedií frustrovaným portýrem. Takto napsané to vypadá jako velká řachanda, ale při sledování filmu šlo o veskrze depresivní zážitek. Ovšem těch černohumorných okamžiků se tam přeci jen pár našlo. ()
"Abyssus abyssum invocat." Zoufalým krokem, neplesavým duchem. Padá listí, padá motivace bytí. Havárie existence. Vítr do duší slyšitelně fičí. Záhuba opěrných bodů, v druhém, prvním patře, v suterénu. Vztahoví Robinsoni, na všech podlažích zanechali bezcílné, bezútěšné šlápoty. Nechoďte sami do té tmy. Je pošmourno, je namáhavé prodrat se alespoň k jednomu paprsku slunce. Hořká vůně zničenosti. Denní hosté melancholie. Lidské postavy v šedém oděvu mizivé naděje. Proudy odstínů soužení proudí. Odnikud nikam. Žádný utišující lék, jen dýka ukrytá v držadle stereotypních ztrát. Neklidné figury procházejí kolem, až příliš zaklesnuty do klína prázdnoty. Stanou se menšími a ještě menšími, až budou těmi nejmenšími, jen nepatrnými světýlky v černobílém poli. Klimbají existenciální námluvy. Zmůžeme se jen na jediný výkřik, který je možný, který je povinný. Pokusný kus pozůstalých. Napni své síly. Jsme stále živí. Běda poraženým. ()
S estónskou kinematografiou som mala vždy výhradne pozitívne skúsenosti, ale tentoraz sa dostavil v podstate priemerný kúsok. Niekto sa tu evidentne inšpiroval švédskymi bizarnosťami Roya Anderssona, prípadne to vzdialene pripomína aj fínsku panelákovú mozaiku Vuosaari. Tá však dopadla o čosi lepšie. ()
Ubíjející mozaika mnoha postav, o nichž se nic nedozvíme, a proto nás nezajímají. Sbírka různých magorů chlastá, kouří a občas souloží. Většina scén postrádá smysl sama o sobě a celek je dobrý maximálně pro lidi, kteří chtějí vidět, že na tom ještě nejsou úplně nejhůř (a už se jim přejedly filmy o nevyléčitelně nemocných). Pár humorných scén z toho spíš trčí, než že by se film dal brát jako černá komedie. Celkově zase nějaké umění, které mě totálně minulo. ()
Myšlenka lidí, kteří žijí životy, které je nebaví a neví, jak z toho, je celkem dobrá, bohužel však způsob, jakým je podána, je nešťastný. Dlouhé záběry, kterými je celý film prošpikován, bývají v některých jiných snímcích fajn. Jejich úskalí však spočívá v tom, že se to s nimi musí umět. A mně nepřijde, že by to autoři tohoto díla uměli. 2* za pár scén, které mezi vší tou nudou aspoň trochu pobavily a za pěkných posledních 20 minut. Bohužel 20 minut nedělá film... ()
Reklama